neděle 9. prosince 2012

9.12.

A pak už si jen řikám, kdy si pro mě konečně přijde.

Kdo?
Kdokoliv. Třeba ďábel.
Zakroutil hlavou.
To je to tak hrozný?
Ještě horší.
Proč?
Nevim, kdybych to věděla, něco bych změnila. Stejně nebudu moct spát.
Odešel.
Ona taky. Domů.
Lehla si do postele. Bylo pozdě.
Najednou stál u ní.
Jsem tady. Jak jste si přála.
Otevřela oči dokořán. Stál tam.
Kam půjdem?
Kam jen budete chtít.
Odešla s ním tmavou nocí pryč. Ani nevěděla, že šla. Ráno se vzbudila.
On tam nebyl. A tyran byl taky pryč.

středa 5. prosince 2012

Yours

Byls vedle mě tak dlouho a já jsem tě neviděla.

Zlobím tě hloupostmi a ty se stejně nenaštveš. Teda většinou.
Seš skvělej. Jsi nejlepší chlap jakýho jsem poznala. Poprvý mám pocit, že nejsem já ten tahoun ve vztahu, že se na tebe můžu spolehnout a že se o mě dokážeš postarat. Co víc můžu chtít.
Protože vím, že  s Tebou můžu jít proti celýmu světu.
Chybíš mi už když zamykám, přesto že vím, že se druhej den uvidíme.
Nic se nevyrovná pocitu když se vedle tebe probudim.
Nikdo se nevyrovná tobě.

Tak a dneska mě určitě něčim naštveš:D

středa 14. listopadu 2012

Nebe peklo ráj


Dneska jsem si úplně náhodou vzpomněla na tuhle písničku. A až teď mě došlo jak moc se nám to podobá. Teda podobalo.
nebe peklo ráj…
u nás to bylo spíš ráj nebe peklo..
Nebo já už vlastně nevím, co to bylo. Jen vím, že tahle náhodná vzpomenutí si mě škodí.
Měla jsem oči zasypaný peřím když byl sníh i u nás, přestože u vás byl vždycky nejdříve… no jo Krušný hory..
A teď už nic. Už žádná sbalená taška. Teď už jen tvoje potřeba v sobotních nocích o půl čtvrtý psát mi zprávy, že ti je smutno…

pondělí 12. listopadu 2012

Vlaštovčí

Dlouho tu nic nebylo, já vím... a dneska jen jedna miniatura:

Pozorovala jsem,
vlaštovky krvelačný,
lítající za masem
chci bejt jednou z vlaštovek,
trhat maso z kostí,
hlavně nebýt tím
kdo se jenom postí

Mám náladu na hovno.
Obrázek je z http://www.volny.cz/veterinahk/www%20veterina_soubory/Page700.htm

pátek 19. října 2012

Femme fatale?

Napsals mi. Rozešli ste se. Je ti zle. Nejen kvůli tomu.
A co teď?
A co já s tím?
Věděla jsem to. Věděla jsem, že se ke mě vrátíš, jako poslední tři roky po každým rozchodu. Jen jsem nemyslela, že to bude tak brzo.
Poprvý sem byla vděčná za tu dálku.
Napsals, že si to podělal už se mnou a že si to budeš navždycky vyčítat, že ona byla jen pokus co nevyšel.
Sakra, myslíš si, že můžeš všechno?
Co to má jako bejt? Sex ve městě?

Máš deprese, chci ti pomoct. Ale nemůžu protože nevim jak a ty nechceš.

A já musím myslet na to co se dělo v zimě.
Abych to vydržela...

čtvrtek 11. října 2012

Nepatření vol 2

obrázek -FB - Bydlím u své kočky
Pořád dojíždím na to že nikam nepatřím. Teď už se celkem blíží to že bych mohla odejít. Ale kam? Budu vůbec někde fakt DOMA? Navzdory tomu, určuju tímhle slovem všechna místa kde zrovna spím a nijak mě to netrápí. Pořád jsem někde u někoho v bytě nebo v domě. Jsem typickej víkendovej přespávač. I když, co jsem vypadla z gymplu, tak i přestýdenní. Popravdě řečeno, dřív mě to trápilo víc. Teď si spíš dělám starosti jestli jednou, až to přijde, vůbec vydržim v hrobě na jednom místě. A vlastně není tohle výhoda? Na jednu stranu mě trochu děsí, že za nějakej čas, a už ani ne tak dlouhej si budu muset najít práci a bydlení a ZŮSTAT NA JEDNOM MÍSTĚ. Vydržim to? A co to vlastně znamená bejt doma? A někam patřit? Je to místo? Člověk? Zaměstnání? Hospoda?


A do tý kočičky jsem se naprosto zamilovala!! a do ty písničky už dávno...


neděle 23. září 2012

Voníš jako čajovna..

Vím, že už jsem to sem psala ale nemůžu si pomoct - čím víc se umocňují některé skutečnosti a čím rychleji ubíhá čas, tím více se mi zdá, že se to vůbec nestalo. Opravdu jsem tam jela? Bylo v kalendáři 20.6. 2011? Prosvítalo slunce skrz okna v autobuse? Matně si vzpomínám na ten divnej film – pohádku O Zoufálkovi a na tu chuť kafe z automatu. Překvapivě jsem ani neměla motýlky v břiše a žádnou nervózu, protože se mi tam ani nechtělo. Pak si pamatuju město, les les les a pak najednou zatáčka a město, ten kruháč přes řeku. A pak ten výstup… Hubenýho kluka, kterej tam čekal, nevyspalej po noční a kterej se mi vůbec na první pohled nelíbil. Cestu nahoru k jeho bytu a pak překvapení, když otevřel dveře a ta garsonka byla tak maličká, že jsem nevěděla, jak se tam vejde on sám, natož my dva, ale už tenkrát tam byl ten zvláštní odér něčeho, o čem jsme oba věděli, že se to stane jednou za život nebo nikdy.

Bože píšu tohle v nějakým divným rozpoložení…
Vždycky když mě to přepadne, je mi jako bych měla někde v sobě kuličku která po těhlech myšlenkách vyleze z krabice a pohltí všechny moje myšlenky, pocity a zanechá prázdnotu, která je tak strašlivá, že se jí lze dotknout.
A pak ty čtyři dny.. čtyři dny kdy jsme se oblíkali jen když jsme potřebovali dojít na nákup a kdy jsme šli do města, protože se to tak nějak čekalo, aniž by kdokoliv z nás po tom toužil…
A já se pořád musím ptát – bylo to osudový či ne? Co byla pravda a co lež? A nakonec  -  kde se stala chyba?

Já jsem se rozešla s tebou, ale tys mě opustil mnohem, mnohem dřív...

Stává se tu z toho místo kam píšu svoje nářky a fakt se za to stydim:(

středa 19. září 2012

SaC doesnt take a place



Ačkoliv se mnoho věcí změnilo a mnoho skončilo, a veškeré city jsou už pasé, nemůžu si stále nepokládat otázku: proč to nevyšlo? Co vlastně bylo špatně?
Přestože každý rozhovor s tím člověkem mě utvrzuje, že to jak se choval opravdu nebylo v normálu, že myšlenka, že k sobě patříme byla absolutně lichá, pořád nechápu jak se mohl takhle změnit. Vím,že lidi se mění ale tohle nebyla obyčejná změna. Co ho nutilo aby záměrně ubližoval člověku, kterýho miluje? Nebo o kterým to aspoň tvrdil?
Pořád jsem si myslela, že se rozejdeme, dáme tomu čas a ten vztah se uzdraví a po nějaký době se zas začneme vídat. Ale ne sex ve městě se nekoná. A ani nechci. Protože jsem si myslela že je naprosto dokonalej. To není nikdo a když jsme u toho SaC - já chci radši dokonalej vztah s nedokonalým člověkem. To teď mám.  Neříkám že je to bez hádek a všechno ok ale rozhodně mám vetší pocit jistoty.
I když teď když sem to napsala se něco stane jak znám koloběhy času…

čtvrtek 6. září 2012

6.9.

Moje narozeniny mají odstíny padajícího listí, příchuť začátku školního roku a podvědomí blížící se zimy.


Včera když jsem šla do práce mě málem srazil pod kopcem pán. Měl dvě berle a neměl jednu nohu. Podíval se na mě a říká: Promiňte jsem se nějak rozběh.
Mám ráda tenhle obrázek, jen nevím odkud je, takže pokud by někdo věděl, zdroj dopíšu:)

úterý 4. září 2012

4.9.

Miluju ty maličkosti který dělají vztah vztahem. Třeba když ho z kuchyně slyšim jak říká kočce: Neřvi panička ti dala najíst. Nejsem jen někdo, kdo krmí kočku, jsem panička. Nebo jak má složenou ruku když spí.  Nebo jak přiopilej tancuje když si myslí že ho nevidim. Jak rajcovně vypadá když řídí a kouří u toho. Jak mě drží celou noc. Vždycky pochválí, co mu uvařím.Vůni jeho kolínský. Vůni jeho těla. Nebo prostě jen ty chvíle, kdy jsme spolu.

pondělí 3. září 2012

Bilance

kdysi


Protože mě nenapadá nic lepšího než psát. Prožili jsme toho neuvěřitelně moc na to, jak málo času jsme měli.
Potácim se ve dvou extrémech – chvílích kdy mi je všechno neskutečně líto, mám chuť Ti napsat, že bude všechno dobrý, že to zvládnu, přestože vim, že to nemůžu říct se stoprocentní jistotou. A potom druhý: kdy si jen vzpomenu co se dělo, na ty rozhovory, co jsme si kdy řekli, udělali, na chvíle, kdy jsme nebyli spolu ale vedle sebe a říkám si: mám tohle zapotřebí? a odpověď je ne. Už vim že všechno nemusí dopadnout dobře. Že nic nemusí dopadnout dobře.

neděle 2. září 2012

Z absurdity

Tohle jsem napsala před pár týdny, zřejmě pod mírným vlivem, možná když mi napsal někdo kdo neměl, je to dost depresivní..



z absurdity
chycený deprese
jsou nejhorší
když venku je úplněk
a levný víno dochází
chlastám ho už bez koly
tam jsem došla
len pomaly
nejlepší je bejt sám
nikam nepatřim
on the road se nekoná
přehlídka zpackanýho života
na dně láhve

sobota 1. září 2012

1.9.2012

Protože když začnu mít někoho ráda a začne mi na něm záležet, automaticky to znamená, že ho začnu podezřívat, nevěřit a hledat nedokonalosti sama na sobě, srovnávat se s ostatními a vidět jenom to špatný.

Protože přesně tohle mi kazí vztahy. A já nevim co s tím mám dělat. Nevím jak se tomu bránit ani jestli to je ve mně od přirozenosti nebo jestli to někdo vypěstoval. Co to znamená? Já nevím. Nevím nic. Jen vim, že ničím sebe a partnera pokud nějakého mám. Možná to jde ruku v ruce s city. Možná pozitivní city musí nutně probouzet protiklady.
Je to jen můj problém? Je to nějaká psychická vada? Nebo se tím trápí více holek? A je to normální?

sobota 25. srpna 2012

Cat


Tenhle článek jsem psala před dvěma týdny. Zveřejňuji až teď, s novou adresou:)

Rozchod není konec vztahu. Konec vztahu je, když si bývalý partner najde někoho jiného. To je definitivní konec. Partner, který to musel ukončit z nějakých důvodů či partner, s kterým se někdo rozešel si dozajista i po rozchodu myslí, že se to spraví. Z těchto tužeb nás vyléčí ne ten první konec ale až ten definitivní.

To definitivní sbohem.
Ten konec, který vám čistě a jasně dá důkaz, že vy jste nebyli tak dobří, aby to s vámi někdo vydržel, že vy jste nestáli za to, aby se někdo změnil, kál, snažil se, polepšil. Anebo jen… POČKAL.
Počkal co vám bude lépe, co se srovnáte a naberete sílu abyste mohli jít dál.
To je ta niterná bolest – že vy jste za to partnerovi nestáli.

A pak přijde ještě ta druhá situace - budeme přátelé, a jednoho dne vám na chatu vyskočí okýnké se zprávou Ahoj, co je noveho?...

pátek 10. srpna 2012

Změny

Je čas skončit s timhle morbidním designem, aspoň na čas. Je čas přehodnotit a změnit mnoho mnoho věcí.
Doufám že tenhle odkaz nemá někdo u koho bych si to nepřála...Proto taky nevím jestli nemám předělat adresu, bohužel když ji předělám, přijdu o čtenáře a to bych zrovna nechtěla:/
No uvidíme:)

úterý 31. července 2012

pondělí 23. července 2012

23.7.


A najednou v těch dvou slovech: chybíš mi, byl obsaženej celej svět. Všechno co kdy bylo, zaniklo v pár písmenech, která se objevila na monitoru.
Všechno je špatně a jinak 

středa 18. července 2012

Až budu velká, budu femme fatale

Přemýšlím že založim novej blog...Tady je moc všeho..

Cesta k femme fatale je trnitá...Možná svoje rozhodnutí ještě přehodnotim

středa 4. července 2012

4.7.

Nic Vám nepřivede lépe rozpolcení osobnosti než když milujete člověka, ke kterýmu prostě nepatříte. Když víte, že byste na tom vztahu museli zatraceně pracovat a pořád není jistota, že by to vyšlo. A ještě horší je, když už jste pracovali a vedlo to akorát k zániku vztahu, vašich iluzí, nadějí, dosavadního stylu života a vlastně všeho.
Když milujete tak silně, že se vám stýská i ve snu..
Když v noci saháte po mobilu abyste napsali, že je vám mizerně a vlastně není komu..
Když se ráno donutíte vstát jen kuli tomu, abyste nakrmili myšky…

Nos engaaron con la primavera..

sobota 30. června 2012

30.6.

....protože se občas prostě jen tak rozpláču... jako třeba teď
a nemůžu přestat

¿Que hora son mi corazón ?
¿Que hora son en KV... ?


čtvrtek 28. června 2012

28.6.


Co mám psát..
Opustila jsem krysaře.
Opustila jsem jedinýho člověka, kterýho jsem měla radši než sama sebe.
Jedinýho partnera, kterýho jsem opravdu milovala.
Říká se že kvůli nikomu nemá cenu plakat a ti, kvůli kterým ano, nás nikdy nerozpláčou.
Není to pravda. Rozpláčou. A právě od nich to bolí nejvíc.A právě proto jsem to musela udělat.
A čím víc člověk miluje, tím víc bolí rány utržené od milovaného. Moje byly už moc hluboký.
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho opustila, přestože vim, že to momentálně bylo to nejlepší co jsem minimálně pro sebe mohla udělat. A myslím i pro vztah, co mezi námi byl, přestože on s tím nesouhlasil. Nejsem tak silná, abych přešla, co se dělo. Ačkoliv jsem si to neuvědomovala, zasáhlo mě to mnohem víc než jsem si myslela.
Po roce a šesti dnech.
Podobně jako Carrie a pan Božský. Jestli se to mezi námi potáhne deset let tak mě to zabije. Jestli je to úplný konec tak mě to zabije taky.

Nechci mu vracet klíče od bytu.

A protože to jediný co vám zbyde je potkan…

A nakonec jedna neskutečně pravdivá věc ze Samotářů: Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidím na lidech jako malý modrý světýlka, kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nemaj.

neděle 10. června 2012

10.6.

Protože vždycky když se začínám lepšit a těšit se do města, vzpomenu si na K a jsem zase jen tam kde jsem byla.
Tam někde...

čtvrtek 7. června 2012

7.6.

Jedno kafe v automatu
na schodech v Tescu
sedím
s fazolema na uších
těma plesnivejma
s konečně narostlými nehty
netěšim se k zubaři
ani do práce
v tomhle divným světě

středa 30. května 2012

Maléna


Kamkoliv přišla, všichni se dívali.
Hned jak stanula ve dveřích, všichni zvedli hlavy.
Prošla li po ulici, lidé se otáčeli.

Protože byla femme fatale.
Bohyně.
Pro všechny skutečně neskutečná.

Proto chci být jako ty…

pátek 25. května 2012

Protože....


Mele se to ve mně. Tak moc se to mele.
Občas mi hlavou projede vzpomínka… vzpomínám na tu pevní cestu, na první cestu bez kinedrilu, sluneční paprsky skrz okno SA,  nezáživnou pohádku o Zoufálkovi, první výstup, první pohled, bageta a náramek z modrých kamínků, tu zatáčku před městem a kruháč přes řeku…

Chce se mi plakat, tak moc…
Láska je když člověk nemusí říct je mi to líto. Za poslední půlrok jsem to řekla milionkrát.
Všichni mi tvrdí, že je čas jít dál. Všichni se diví co jsi schopný udělat ale jenom já vim…

Tys byl jedinej komu jsem říkala Miluju tě a vždycky budu, a věděla jsem že je to pravda.
Navždycky zůstaneš u mě.Ve mě. Ať se stane cokoliv.

Ale teď na to už nemám sílu. Všechnu jsem investovala ale nevyšlo to. Risk života.
Jsme unavená. Zlobí mě tlak, zlobí mě tělo. Zabíjí mě to.

Nechci jen mávnout rukou a říct že to prostě nevyšlo ale už nevim co mám ještě udělat.
Sama to nezvládám a ty mi nemůžeš pomoct.

Možná tohle píšu jen proto že jsem na měkko a haprují mi hormony. Nevím.

Ale měls pravdu – já tam nepatřím....

čtvrtek 24. května 2012

24.5.

Moje nepatřeníněkam dosahuje vrcholu. Dělám věci, které bych nemusím, a nedělám věci které bych měla.
Cítím se jako rozleptaná kyselinou. Těžko se můžu o něco snažit když tobě je to úplně jedno.

Snažim se nechat si narůst nehty.
Potřebuju tolik věcí. Teď třeba tu manikúru.
Myšky strádají. Němám čas je pouštět.
Musim uklidit. Musim se učit. Musim vyřešit tolik věcí. Musim Musim Musim....

středa 16. května 2012

16.5.

Jednou mi jeden člověk řekl - čim víc piju tim míň píšu a je mi líp. Už vím jak to myslel. Krom toho je mi líp. Mě neni líp. Nechci přestat psát.

pondělí 14. května 2012

Sebedestrukce

Sebedestrukce
makovina voní
sebedestrukce
nepátrej po ní
jako hluchavky
kolem tebe roste
díváš se na ni
jednou dvakrát po sté
červené květy
dráždí mě ty
vůně
sebedestrukce
v slunečních paprscích
v poli máku ležíš

pátek 11. května 2012

Temné stíny

Takže takže takže!!
Včera jsem přijela z kina až pozdě takže názor až teď. Nechci psát obsah, to si každý může najít na čsfd.
Bohužel s některými komentáři na tamním webu musím souhlasit, ale i přesto se mi film líbil. Jeá mám prostě Burtona ráda no:) Je pravda že občas je film celkem ,splácaný, a něčeho by mohlo být méně.
Ale jinak PARÁDA - skvělá muzika, hlášky, Johnny Depp, zhulený hipíci, zákeřná Eva Green..
 Není to klasický Burton a je třeba to tak brát. Ale stálo to za to!

čtvrtek 10. května 2012

10.5.2012

Dneska nic moc den, ráno nejel bus tak jsem nemohla jet na zkoušku, jeden termín fuč grrrr.
Odpoledne bylo fajn, flákali jsme se po městě,zmrzlina, bageta park...
A teď zas nic moc.
Za chvíli jedu do kina na Temný stíny od Burtona. Těším se a bojím že to bude stát za houby. Na čsfd to roztrhali:/
Musim udělat tolik věcí...

úterý 8. května 2012

8.5.

Všechno se opakuje.A já nevim jestli je to mnou, mojí prokletou smůlou nebo čim.
Ale už se jenom směju.
Směju se tomu debilnímu načasování, který se promítá do mýho života.

neděle 6. května 2012

Ženská vy do toho řežete jak kdybyste chtěla někoho zabít!

Přesně tohle mi řekl včera pán na brigádě. Řekl ženská. Neřekl slečno.A mě to udělalo z části radost.
 Je mi dvacet. Kde je ta hranice mezi holkou a ženou? Nevím.
Přestože jsem ten typ co asi nikdy nebude dospělej těší mě že mě někdo kategorizoval sem.

Možná proto mě znepokojuje moje chování v poslední době. Dělám věci co by se neměly dělat...

středa 2. května 2012

mala vida


Nevím co se děje, ano není to moc originální. Píšu to pořád, takže vlastně pořád nevím co se děje.
Ani nevim proč a co píšu protože se mi nechce nic vysvětlovat a řešit, na nic myslet. V poslední době se ráno budim a jsem naštvaná že musím vstávat a něco dělat.
Můj život začíná v pátek odpoledne a končí v neděli. A to jenom když je v plánu nějaká akce.
Na tenhle týden toho mám hodně ale absolutně nevím co vyjde a co ne.
Potřebuju za někym jet ale nevím jestli o to stojí.
Potřebuju někoho vidět.
Potřebuju být pořád s lidma.
Samota je zlá. Dřív jsem byla vlk samotář, jeden člověk mi tak dokonce říkal – vlčice. (jo dneska se mi o tobě zdálo..)
Teď je největší pecka si dát dvě piva a bejt s kamarádama. Pak si dát další dvě… Bohužel to jde na úkor školy, takže uvidíme jak to dopadne.
Nevím co mám dělat když spolu nekomunikujeme…Tak nemluv ale pak se nediv. Jsem nešťastná. Potřebuju aspoň trochu cítit že nejsem tvoje kamarádka ale něco víc. Ale opravdu jsem? Já už totiž nevím. 

onrázek je z http://eu.art.com/products/p10280400-sa-i894599/posters.htm?ui=1F25C6AAB85A4BC0A1014EE4A74A3BCB

sobota 28. dubna 2012

28.4.

Nesnášim otázku ,cože,. Zvlášť když ji někdo použije třikrát za sebou a počtvrté mi stejně oznámí: já tě stejně neslyšim. Dále je nejhorší když vám to dělají vlastní rodiče (přestože na ohlušelost mají ještě dost času) třikrát a víckrát denně.

Koupila sem si vysněný boty, v pátek jsem šla přes město a dneska mám napuchlý klouby tak že si nemůžu vzít ani bačkory na doma. Paráda.

Včera sme kalili a dneska jsme musela domů autobusem. Naneštěstí se čtyřma frackama co si pouštěli hip hop a jinou strašně drsnou muziku z mobilu.Frackům bylo kolem šestnácti.
Díky bohu že mě tenhle ,trend, minul.

Svět je celej naruby...A nic není tak jak by mělo...

na obrázku je Manu Chao, odkud je ten obrázek si už nepamatuju
Která verze je lepší?


čtvrtek 26. dubna 2012

Kdysi dávno


Slyšela jsem jen
projíždějící auta
a kapání přechodu
a tření gum po mokrý silnici
vyprahlá žíznící
městská srdce
tepou ve zběsilým rytmu

středa 25. dubna 2012

25.4.

Stávkuje to tu. Zažívám stále se navracející stav kdy mám dojem ze nic nemá cenu.
Viděla jsem pána na nádraží. Měl jen jednu ruku. A já si stěžuju že nic nemá cenu...
Mám halucinace..

sobota 14. dubna 2012

14.4.2012

grrrr... tohle není dobrá situace...
nevim proč nejsem schopná bejt chvíli na jednom místě...
vážně jsem taková ta.. no prostě ta?
teď to bude chvíli dobrý ale pak se vrátím a co bude? já nevím totiž
proto se musim jet vylejt dneska a v pondělí děj se vůle boží

dvanáct let v krvi chci tě mít....

Svítí svítí slunce nad hlavou!!

Venku je krásně, nebo to aspoň tak vypada za oknem. Já se musím učit, v pondělí mám test a odsunula jsme kvůli tomu odjezd takže to musim napsat. Dneska mě lákají na víno a já bych strašně chtěla:/ Ach jo...

já sem ta rumová víla...

středa 11. dubna 2012

Dům tisíce mrtvol


Ve svým maratonu jsem pokračovala filmem Dům tisíce mrtvol z roku 2003 od Roba Zombieho. Je to první díl od Vyvrženců pekla.
Celý příběh je stokrát omletý – parta mladých lidí jede hledat cosi do divočiny, tam je někdo odchytne a pak nastává honička s těmi zlými.
Tady jsou to dvě holky a dva kluci, kteří pátrají po takzvaném dr. Satanovi. Na cestě naloží blonďatou stopařku a poté, co píchnou se ona nabídne, že jim její bratr odtáhne auto. Když se dostávají k ní domů, kde je její bratr, šílená matka, a pár dalších členů rodiny, je jim naservírovaná prapodivná večeře. Poté když už to vypadá, že budou moci odjet je pochytají a začíná peklo.
Opět jsem slyšela samou chválu a zase to za moc nestálo. Pár dobrých okamžiků tam bylo ale fakt jen pár. Co mě ovšem překvapilo byl doktor Satan. Toho doporučuji:)
Nemá moc cenu přemýšlet nad nějakými logickými nesrovnalostmi, adekvátním chováním postav, dialogy a tak.
Je to prostě film, na který se člověk podívá a konec. Nemrazí v zádech, po akceptování pár nechutností jako byl například rybí muž se to dá celkem solidně shlédnout bez většího překvapení. Ani tam není moc lekavých momentů. Vyvrženci pekla byli lepší ale o tom příště.

úterý 10. dubna 2012

10.4.2012

Nemám žádný nový poznatky, který bych mohla prezentovat.
Mám v hlavě jako v úle.
Chodím do školy, blíží se zkouškový, kalím a piju.
A tančím.
A občas dělám věci který bych neměla.
A píšu si. S mnoho lidma.


 

neděle 8. dubna 2012

8.4.2012

Ano nepíšu zas a opět, já vím... Dneska navíc jedu pít takže taky nic nepřibyde, snad jedině kdyby mě napadlo něco u piva:) což je dost možný ovšem je otázka jestli budu ve stavu schopným zanýst to na papír..Myslim že ne.

pondělí 2. dubna 2012

neděle 1. dubna 2012

úchylnosti


Od pátku, co jsem viděla Lidskou stonožku, musim pořád  přemýšlet o tom jak jsou lidi ujetý. Došla jsme k závěru, že je úchylnej úplně každej. S tím, že se dělíme ještě na podskupiny – každý jsme úchyl s tím že:
1. si to uvědomujeme
2. neuvědomujeme
3. si to přiznáme ale skrýváme
4. si to přiznat nechceme
5. si to přiznáme a neskrýváme
6. děláme, že o tom nevíme
7. jsme a přijde mám to naprosto normální

No, ještě chvíli o tom budu uvažovat a možná přijdu na další domněnky.D

sobota 31. března 2012

The Human Centipede - Lidská stonožka


 Náhodou jsem narazila na recenze hororů – TADY
Zaujal mě film Lidská stonožka. Plakát vypadal dostatečně děsivě, recenze vyznívala taky dobře. Film jsem stáhla a následovalo jedno velké ZKLAMANÍ.
Čekala jsem naprosto nechutný fekálně – perverzní úlet. Nic z toho se nekonalo.
Trailer sliboval mnoho krve, exkrementů tekoucích z obvazů a celý výsledek nakonec obsahoval tři lidi přišité k sobě – ústy k řitnímu otvoru toho druhého. Sem tam se mihnul úchylný doktor,  Dieteru Laserovi ta role sedla, přesto si myslím, že se z toho dalo vytlouci víc. Vypadá dokonale ujetě, tak proč toho nevyužít.
Celý film je vlastně o tom, že dvě dívky píchnou kolo a dostanou se do domu chirurga Josefa. Ten v nich vidí perfektní cíl pro svůj sen – stvoření lidské stonožky. Následně provede zákrok.
Film trvá hodinu a půl a ve 45. minutě už sem si říkala už aby skončil.
Obsahoval taky spoustu klišé, nelogičností a scén, které zkratovaly děj. Pro příklad -  holky píchnou kolo v noci, v dešti – klišé jak prase. Doktor honí uprchlou holku, dělí je skleněná výplň dveří. On drží pušku s uspávacími střelami (asi) – co byste udělali? Já bych začala tlouct pažbou do skla. On tluče hlavní… Sakra viděl jste někdy někdo, aby někdo rozbíjel sklo hlavní? Už ve starých westernech se rozbíjela okna salónů pažbou. Dále doktor vytírá rozlitou vodu když za ním přijde policie. Chce je uspat, v ručníku který vytírá má schovanou injekci s uspávadlem. Pak začne mluvit, rozmáchne s ručníkem a injekce vypadne. No a tak dál…

Celé jsme to dokoukala vlastně jen proto, abych věděla jak to dopadne. Konec mi přišel nejlepší možný, celkem mě i překvapil. Nápad na film taky není špatný ale to nic nemění na tom, že mě zklamal.
Buď jsem větší úchyl než jsem myslela nebo mám silnější žaludek anebo to prostě za moc nestálo….

neděle 25. března 2012

nečinnost

Jen abych vysvětlila proč se tu nic neděje....neděje no.. Nevím co bude ale asi už nebude to co bylo...

pondělí 19. března 2012

Ďábel

Chtěla jsem to předělat. Ale neudělám to.


Eva pracovala v galerii už dlouho. Po studiu umění sem nastoupila s tím, že to bude pouze přestupní stanice,než si najde něco jiného a už tady zůstala. Líbila se jí malá útulná galerie i post kunsthistoričky. Měla radost, že v životě dělá něco, co vystudovala a co jí bavilo. Jen v poslední době jí dělaly starost zlé sny. Přisuzovala to přepracování, málo jedla i spala a v galerii měla jeden velký kolotoč. Teď už se blížila sedmá hodina a konec její pracovní doby. V tom se otevřely dveře a stál tam on - Sam. Její bývalý přítel, který ji opustil a nikdy jí neřekl proč. Člověk, kterého si chtěla vzít a prožít s ním zbytek života. Člověk, který jí ublížil jako nikdo jiný. Tmavé vlasy, hnědé oči, ostře řezaná tvář, svalnatá postava. Stále stejný. Jako kdysi. Copak už je to tolik let? A kolik vlastně? Pět? Šest?
Ahoj, řekl jakoby žádné roky neuplynuly.
Ahoj, odpověděla mu vyrovnaně. Myslela si, že už se dávno srovnala s tím, co bylo, ale teď poznala, že to asi není tak úplně pravda.
Přišel jsem tě pozvat na skleničku. Pořád jakoby se nic nestalo.
Nevěděla co říct, měla tolik otázek. Vířily jí v hlavě spolu s pocity, které nedokázala definovat.
Dobře. Kdy?
Třeba teď?
Musím se jít minimálně domů převléct. Propadala se do jeho pronikavých očí. Jenom s tím rozdílem, že měla dojem že tam vidí červené skvrnky.
Dobře, doprovodím tě.
Jako ve snách zamkla galerii a vyšli ven.
Copak je tohle možné? Že se tu objeví po tolika letech, jakoby se vůbec nic nestalo?
Byla už tma. Ulice byly plné lidí. Skoro jakoby se konala nějaká slavnost. Na chvíli měla pocit, že zahlédla ohňostroj. Jak to, že tady nikdy nikdo není a dneska ano? A navíc kdo všechno… Kolem chodníků postávaly prostitutky, ztracené existence čekající na překupníky drog. Všechno vypadalo úplně jinak, celé město se proměnilo v nějakou divnou směsici všeho špatného, co přes den není vidět. On šel před ní, lehce jakoby se mu nezdálo zvláštní, co se tady najednou děje. Kurvy pokřikovaly na případné zákazníky a vůbec celé to působilo jak nějaká okrajová čtvrť a ne hlavní luxusní třída. Ona se sotva prodírala davem, pořád měla pocit že na ní někdo sahá a zabraňuje ji jít za ním, pokračovat v cestě, stále jí někdo tahal za šaty, narážel do ní tělem… jakoby jí všechny ty ruce chtěly zadržet, roztrhat… V odlescích pouličních lamp se leskly laciné šmuky na holkách ulice. Všude viděla silně nalíčené rty, které se šklebily v hraném úsměvu.
Děje se tohle vůbec? Není to jen jeden z mých snů? Ptala se sama sebe. Co se to děje? Co to je za divnou náhodu a vůbec?
On jí začínal mizet mezi davy.
Počkej! Nestačím ti. Jakoby jí neslyšel. Šel si lehce a v klidu dopředu.
Jak ví, kde bydlím? Problesklo jí hlavou.
Díky bohu, že se její byt nacházel tak blízko galerie. Viděla ho, jak čeká u domovních dveří.
Tak jsme tady, řekl opět jako by se nic nestalo.
A stalo? Co se vlastně stalo? Jindy v sedm už vylidněné město až na pár jedinců, najednou plné kurev, překupníků, pasáků, násilí.
Přestože se vůbec nezměnil, něco jiného na něm bylo. Nevěděla co, ale věděla, že z něj má divný pocit, už jen ta jeho klidná chůze, nevšímavost.
Dobře vykoktala. Jen se převleču. Chceš jít nahoru? Málem si nafackovala.
Potom všem, co teď viděla, a zve nahoru člověka, o kterém za posledních pět let nevěděla vůbec nic.
Ne, počkám tady, usmál se. Oddechla si.
Doma se rychle osprchovala, navlékla si černé koktejlky a trochu zvýraznila líčení. Pomalu zapomínala na tu podivnou cestu.
Sjela výtahem dolů a prošla dveřmi. Čekal opodál pod lampou tak, že viděla jen jeho temný obrys, ale do tváře mu neviděla. Jakmile ji zahlédl, vydal se k ní. Zamkla domovní dveře. Myslela si že vzhledem k dálce, kde byl, bude tak v půlce a proto se vyděsila, když stál přímo za ní aniž by ho slyšela.
Můžeme? otázal se.
Ano.. vykoktala se sebe.
Když vyšli na ulici, město bylo vylidněné. Ne jako obvykle, že na zastávce postávalo pár lidí nebo někoho potkali. Bylo vylidněné úplně.
Teď už vážně nevěděla, co se s ní děje. Vzal ji do baru DevilsLair.
Co budeš pít?
Víno, červené. Nic jiného ji nenapadlo.
Tak tedy víno a pro mě vodu.
Číšník se strnule usmál. Jak si pán bude přát.
Jak otočil hlavou, všimla si přívěsku na jeho krku. Bohužel v přítmí baru zahlédla jen pár ostrých tvarů podobné trojúhelníku.
Číšník přinesl vodu. Děkuji.
Nemluvili. Pouze seděli a mlčeli. Najednou se dotkl prsty její dlaně. Pocítila silný šok, ne nepodobný tomu elektrickému. Měl neskutečně teplou ruku.
Pořád přemýšlela, co je na něm jiného než před pěti lety.
Omluv mě řekl a zvedl se. Obešel ji, něco si řekl s číšníkem a odešel.
Číšník jí přinesl víno. Bylo jako krev.
Odejděte. Odejděte dokud je čas, pošeptal ji.
Ale..začala ale najednou viděla, že se vrací.
Číšník se na ní ještě jednou podíval se na ni a odešel.

Druhý den ráno se probudila ani nevěděla jak. Najednou si uvědomila, že vlastně leží v posteli s otevřenýma očima a zmatkem v hlavě. Byla sama.
Na stole jí čekal lístek – Příště podlehneš. U toho ležela tarotová karta číslo 15. – ďábel.

pátek 16. března 2012

všechny chutě života..

   Ve všech školách je zima. Nebo aspoň v těch kam chodím já. Nechápu jak jsme mohli přečkat ty mrazy, když teď je sedm stupňů a já tam sedím v bundě.

 Neutíká to. Neutíká nic.
 Čas se prolíná ve zvláštních cyklech.
 Přijde mi, že se všechno opakuje.
 To dobrý i to zlý.
 Chci spát.

 Lidský tělo je křehký. Nikdo si to neuvědomí dokud se něco nestane.

 Někdy si řikám, že si doma nabalim vodnici jen tak, parádně se zkouřim a že si na tričko namaluju kosočtverec.
Zatím jsem neudělala ani jedno. Vyměkla jsem.
Copak jsem na to tak že už si ani nedokážu pokreslit tričko?
Ale udělám to!

Kdybych vyhrála sportku, stala bych se kavárenským povalečem. jaký je ženský tvar od povaleče? Povalečka je divný.

Vypadá to, že rohlíkovej detox bude pokračovat.
Mám hlad, strašnej hlad.

Bilance letošní zimy –  poloúspěšně zakončený letní semestr
-         přežila jsem Vánoce, celkem ve zdraví
-         přišla největší krize
-         přišly největší mrazy a jejich následky

Přijde mi že se toho stalo nějak málo. Možná je to tim že zapomenu úplně všechno:)
Název je z písničky Miluju od Hodně podně


středa 14. března 2012

Paříži, miluji Tě

Dostala jsem se konečně k založení notýsku se seznamem filmů, který chci vidět a jako první byl Paříži, miluji Tě.

Nemá smysl vyjmenovávat režíséry, film se ,skládá, z 18 minipovídek, zdánlivě nesouvislé příběhy bez konce, gradují v závěru filmu, kdy se leccos vysvětlí. Je třeba koukat na film s trpělivostí a nevypínat hned po první povídce. Každá je pojmenovaná po nějaké části Paříže, některá je lepší, některá horší, lépe zpracovaná.

 Teď neoplývám zrovna vyjadřovacími schopnostmi takže ve zkratce – film stojí za shlédnutí.

Jinak Number1 pro mě 16. Faubourg Saint-Denis. 
Rozhodně film, na který se podívám víckrát.

Jo a kdo tam nebyl, ten zatouží se tam vydat:) A kdo tam byl, ten se zamiluje podruhé..

úterý 13. března 2012

13.2.012


Můj úmysl žít zdravě, víc se hýbat a vůbec změna vzal za svý.. Někdo na mě asi plivnul či co tak ležim a jím suchý rohlíky. O pohybu nemůže být ani řeči. Praskla by mi hlava. Chodím do školy prskat na ostatní. Co jinýho mám dělat když mám semináře…

pondělí 12. března 2012

Stárnu. Už nemůžu jíst kopu hranolek večer. Noc divoká nebyla ale to ráno..:D

Teď drobim rohlíky do školní klávesnice. Mám k tomu Česmílka a vůbec mi nevadí že ze mě potáhne česnek. Kdo řiká, že česnek smrdí, ten se rouhá.

Dneska sem si vazala ty nový boty. Už podruhý. Nohy mám zrasovaný ale to k tomu patří. Snad to nebude ještě horší.

Vystříhala sem si vlasy nad uchem. Ovšem není to vidět, vzhledem k tomu že mám, asi tak třikrát hustší vlasy než zbytek populace (na což si nestěžuju, to vůbec ne) tak bych si jich musela vystříhat mnohem víc.

No nic jdu se vzdělávat..:/


sobota 10. března 2012

203

Smutek... a stesk...

10.3.


Mám rozpolcenou osobnost na dvě části. Jedna je hodná a druhá zlá. Hodně hodně zlá. A bohužel má někdy navrch. Ale doufám, že míň než předtím…

Vždycky jsem si říkala, že člověk nemůže být v něčem nejlepší, protože je nás tu strašně moc. Ale zmýlila jsem se. Může….:)

úterý 6. března 2012

Azraeli taky tak miluješ pochmurné dny?

Pokud si chcete uhnat deprese na dva tejdny dopředu, prohlídněte si Esquire nebo něco podobnýho. Někdy, když mi přijde celej svět obrácenej naruby (což je docela často v poslední době), přemejšlim, proč vlastně my, obyčejný smrtelnice, žijeme. A když mám náladu úplně nahovno tak mě napadá, že sme tu proto abychom uklízely a vařily.
Proč nejsme v časopisech vyfocený my? Obyčejný udřený holky, co vstávají do školy, chodí po brigádách, pomáhají a musí obyčejně žít? Proč je to privilegium  ,krásných, , proporčních atakdál?
Nejsem zamindrákovaná chudinka, ale tohle mě vždycky rozčílí, kdo nemá výstavní tělo jako by nežil a nebyl a někdy ani neměl právo.. miluju když chtějí s životopisem poslat i fotku.

Proto sem si dneska v zájmu bojkotu a podpory růstu celulitidy na mym velkym zadku koupila kofolu a margot tyčinku. Teď hoduju,drobím do školního počítače a v kofole mi chybí rum:/

Dost už depresivních myšlenek...


Jo Jedikats - díky:) ja u tebe čtu taky všechno:)

pondělí 5. března 2012

200

Dvoustý článek... nikdy by mě nenapadlo, když jsme začínala, že se dopíšu až k číslu dvě stě:)

11.4. to bude rok co jsem blog založila takže to vychází plus minus na jeden článek za dva dny.. což mi nepřijde špatný i když to někdy šulim písničkama:D

Mám třináct ,pravidelných, čtenářů - z toho odhadem pravidelně čtou čtyři lidi řekla bych:D

Denně mám návštěvnost většinou kolem sedmi lidí. Ten pátý je A. a ti dva asi někdo kdo sem omylem zabloudí.

Desing sem změnila zatim jen dvakrát.

Tak uvidíme co bude dál:)

neděle 4. března 2012

4.3.

Vypadám jak holka a kalim jako kluk.
Nevim proč, mám divnou náladu. Něco mezi nostalgičmem, odevzdaním, melancholií, naprostým nihilismem..
Paradoxně to ale není moje klasická temná nálada…Tahle je prozářená sluncem a prostoupená chutí blížícího se jara. A není to deprese.

Další hrnek kávy než odejdu…

Přestože piju pořád nemám pocit že to dělám naplno.
Když se druhej den vracim z akce pořád nemám pocit že to bylo stoprocentní. Ať dělám co dělám není to úplný.
V těhlech chvílích poslouchám muziku a ležim v posteli s neskutečnou chutí zapálit si cigaretu…


 Nebo se zkouřit v čajovně.. nemám s kým…a vlastně ani nemám za co
Potřebuju se brutálně zničit, abych mohla zase žít
Piju a neopíjím se..
Tančím a nejsem unavená..
Jenom mám hlad… neskutečnej hlad
Asi dopiju placatku..

Možná je to tím, že se mě vždycky vrátí jen polovina

pátek 2. března 2012

Bagety

Když času je málo
a touhy hodně
nic mně nenapadá
myslím na vypadlý rajčata
narkotika kašel a hokej
drobim bagetu
a zbyde mi sáček lítosti
nad deseti minutama
co jsme ještě mohli bejt spolu

čtvrtek 23. února 2012

23.2.2012

Nejsem teď na východě:) Nemám sebou počítač a ani moc času n vymýšlení nečeho konstruktivního.

neděle 19. února 2012

Muži

V jednom příspěvku jsem kdysi dávno psala o tom, jaké jsou ženy. Možno si přečíst tady
V poslední době jsem přemýšlela i nad muži.
Jsou dva druhy, stejně jako ženy, alespoň pro mě.
Existují buď submisivní typy, kluci hodní, většinou ustupující, s kterými, ačkoliv máte pocit kompromisu, se nakonec na žádném kompromisu nedohodnete, ale bude vaše vůle. To jsou ty vztahy, kde žena je hlavní tahoun, zvlášť pokud je temperamentní. To jsou ty vztahy, které vás za rok, za dva, za tři roky přestanou bavit…
Pak jsou ti druzí. Muži divocí stejně jako já, neustupující, s kterými když se hádáte, je to ,itálie,. Vztahy, které vás ničí. Vztahy, ve kterých se musíte připravit na to, že vás to někdy bude sakra bolet. Ale zároveň vztahy, ve kterých žijete..

No a vzhledem k tomu, že se všechno nedá rozdělit, určitě existuje skupina, kde jsou ti ostatní:D

čtvrtek 16. února 2012

stíny a mráz...

Tohle jsme napsala asi před týdnem nebo před dvěma když mi bylo špatně.. nechtěla jsem to sem dávat.. je mi zase špatně - dávám to sem. Nevim co mam dělat

Jsem nekrofág
vlastního masa
z kostí odpadává
já jsem ta pravá
červeně černá
navždycky Tvá
rozervaná

pondělí 13. února 2012

13.2.

Nemůžu spát, proto radši sedím tady a uháním si bolehlav dalším čuměním do počítače...Věděla jsem že dneska to bude horší ale že nezalomim do jedný to už je moc... a myslím že to nejhorší teprve přijde.
 Nějak se mi nedokáže zklidnit mozek ani když se snažim přemýšlet o něčem co by mě mělo uklidnit a co už mám vyzkoušený, stejně se tam vždycky nacpe doktor, změna tématu na bakalářku, mráz, voda a ten zbytek, kterej nebudu vypisovat...
Tak zatim...

neděle 12. února 2012

12.2.2012

Chtěla jsem sem dát jednu věc co jsem napsala před týdnem ale pořád to nění tak uzrálý, abych to chtěla publikovat. Navíc je víc věcí, co ještě nejsou vyřešený a asi ještě chvíli nebudou.
Venku je zima. Krutá a mě už to leze na nervy, nechci nosit kalhoty. Nehledě na to, že mráz nám systematicky demoluje barák a vyřazuje z provozu různý věci...
Nezajímá mě nějakej rekord...
Začal letní semestr. Nevím proč letní - měly by se jmenovat jarní a podzimní, ponevadž v zimě se to láme ze zimního na letní a ještě tam je zkouškový a v létě se do školy nechodí....Jinak mám nechutnej rozvrh, snad nejhorší za celejch čtvrnáct let co chodim do školy.

Nemám ráda němčinu v písničkách.. ovšem když tomu není rozumět..:D

pátek 10. února 2012

10-2-2012

Koukám se na Hlasův koncert a zpívá, že si svý věci umí vyřešit sám.
Včera jsem šla na nádro a po sobě mi začaly hrát dvě písničky - první byla Summertime od Janis Joplin a druhá byla Snow od Redhotů. Paradox...Strašně sněžilo a já mám tak chytrej kabát, že ty vločky skvělě chytá a drží...A pak odtají v autobuse.
 Miluju tuhle písničku...doporučuju přečíst si i text:)


A ještě jedna pecka

A poslední věc, která se mi líbí...Nemám moc ráda tyhle komerční věci ale ona je fakt dobrá

 Tak hezký víkend:)

pátek 3. února 2012

Shark, Steel, Bondage London

Před pár týdny mi přišly nové botky, už je to moje tradice – po Vánocích si kupovat boty. Navíc se naskytla levnější příležitost:)
Vzhledem k tomu, že se mi shromáždily už třetí těžké boty, rozhodla jsme se, že je trochu zhodnotím. Třeba to někomu pomůže:)


První boty, který sem si koupila byly desetidírkové Shark. Cena se tenkrát pohybovala kolem dvou tisíc. Kdybych je od začátku mazala dobrým krémem, byly by nesmrtelný. Jsou z poměrně tvrdé kůže, takže je potřeba počítat se značně rozedřenýma nohama ze začátku nošení. Ovšem když se rozšláply, nebyl s nimi problém. Vložka odešla poměrně brzo, teď chodím bez ní, je to trochu méně pohodlné, ale co se dá dělat:D




Druhé byly dvacetidírkové Steel. Přestože jsem na ně slyšela samou kritiku, objednala jsem je (byla jsem limitována cenou a časem). Nebylo to tak hrozný jak mi každý říkal, ale za dva a půl tisíce bych čekala, že jim kůže nepopraská tak brzo. Nevím jak moc do hloubky je prasklá, ale přijde mi, že celkem dost. Dále mi vadí, že švy nejsou moc pevné. Překvapivě boty nedřely vůbec a rozšláply se celkem rychle, přestože kůže je celkem tvrdá – jazyk stojí sám. Líbí se mi na nich takové malé detaily jako je vyražené logo na jazyku a vnější straně bot, látkový štítek na pravé straně boty (ten mají i Shark) a dírky ,obtažené, světlým kovem.



Poslední a nejnovější přírůstek jsou dvacetidírkové Bondage London. Neměla jsem vůbec žádnou zkušenost s touto značkou, ani nikdo z mých známých. Mají nejměkčí kůži ze všech tří bot – jazyk nedrží sám. Vizuálně se také dost liší – jsou užší, jakoby menší a drobnější, celkově takové ,dámštější,. To beru jako plus ale – nemají žádné maličkosti, dírky jsou obtočené normálním tmavým kovem, nemají štítek na boku. Nad patou asi deset centimetrů od podrážky není extra šev. Jestli dřou či ne ještě nevím, šla jsem v nich jednou a dřela jenom pravá. Pozor!! Koupila jsem si 41 ale jsou kapku menší! Je třeba si na to dávat bacha.




Takže celkově:
Shark
+ kvalitní kůže, design, detaily (vyražené logo na boční straně, kovová destička s logem na podrážce)
- podobnost se Steel, dřou zezačátku, vložka nevydrží

Steel
+  design (detaily – jako u Shark), nedřou (ale nevím jestli to není pouze o konkrétním kusu)
- cena

Bondage London
+ jiný vzhled než ostatní těžké boty,
- chybí mi ten šev nad patou
nic dalšího zatím nevím:)

Bondage London, Steel
Steel, Bondage London



Shark, Bondage London, Steel

Miluju tyhle boty, jsou teplé, stylové, hodí se ke všemu. Můžu jen doporučit:)