sobota 31. března 2012

The Human Centipede - Lidská stonožka


 Náhodou jsem narazila na recenze hororů – TADY
Zaujal mě film Lidská stonožka. Plakát vypadal dostatečně děsivě, recenze vyznívala taky dobře. Film jsem stáhla a následovalo jedno velké ZKLAMANÍ.
Čekala jsem naprosto nechutný fekálně – perverzní úlet. Nic z toho se nekonalo.
Trailer sliboval mnoho krve, exkrementů tekoucích z obvazů a celý výsledek nakonec obsahoval tři lidi přišité k sobě – ústy k řitnímu otvoru toho druhého. Sem tam se mihnul úchylný doktor,  Dieteru Laserovi ta role sedla, přesto si myslím, že se z toho dalo vytlouci víc. Vypadá dokonale ujetě, tak proč toho nevyužít.
Celý film je vlastně o tom, že dvě dívky píchnou kolo a dostanou se do domu chirurga Josefa. Ten v nich vidí perfektní cíl pro svůj sen – stvoření lidské stonožky. Následně provede zákrok.
Film trvá hodinu a půl a ve 45. minutě už sem si říkala už aby skončil.
Obsahoval taky spoustu klišé, nelogičností a scén, které zkratovaly děj. Pro příklad -  holky píchnou kolo v noci, v dešti – klišé jak prase. Doktor honí uprchlou holku, dělí je skleněná výplň dveří. On drží pušku s uspávacími střelami (asi) – co byste udělali? Já bych začala tlouct pažbou do skla. On tluče hlavní… Sakra viděl jste někdy někdo, aby někdo rozbíjel sklo hlavní? Už ve starých westernech se rozbíjela okna salónů pažbou. Dále doktor vytírá rozlitou vodu když za ním přijde policie. Chce je uspat, v ručníku který vytírá má schovanou injekci s uspávadlem. Pak začne mluvit, rozmáchne s ručníkem a injekce vypadne. No a tak dál…

Celé jsme to dokoukala vlastně jen proto, abych věděla jak to dopadne. Konec mi přišel nejlepší možný, celkem mě i překvapil. Nápad na film taky není špatný ale to nic nemění na tom, že mě zklamal.
Buď jsem větší úchyl než jsem myslela nebo mám silnější žaludek anebo to prostě za moc nestálo….

neděle 25. března 2012

nečinnost

Jen abych vysvětlila proč se tu nic neděje....neděje no.. Nevím co bude ale asi už nebude to co bylo...

pondělí 19. března 2012

Ďábel

Chtěla jsem to předělat. Ale neudělám to.


Eva pracovala v galerii už dlouho. Po studiu umění sem nastoupila s tím, že to bude pouze přestupní stanice,než si najde něco jiného a už tady zůstala. Líbila se jí malá útulná galerie i post kunsthistoričky. Měla radost, že v životě dělá něco, co vystudovala a co jí bavilo. Jen v poslední době jí dělaly starost zlé sny. Přisuzovala to přepracování, málo jedla i spala a v galerii měla jeden velký kolotoč. Teď už se blížila sedmá hodina a konec její pracovní doby. V tom se otevřely dveře a stál tam on - Sam. Její bývalý přítel, který ji opustil a nikdy jí neřekl proč. Člověk, kterého si chtěla vzít a prožít s ním zbytek života. Člověk, který jí ublížil jako nikdo jiný. Tmavé vlasy, hnědé oči, ostře řezaná tvář, svalnatá postava. Stále stejný. Jako kdysi. Copak už je to tolik let? A kolik vlastně? Pět? Šest?
Ahoj, řekl jakoby žádné roky neuplynuly.
Ahoj, odpověděla mu vyrovnaně. Myslela si, že už se dávno srovnala s tím, co bylo, ale teď poznala, že to asi není tak úplně pravda.
Přišel jsem tě pozvat na skleničku. Pořád jakoby se nic nestalo.
Nevěděla co říct, měla tolik otázek. Vířily jí v hlavě spolu s pocity, které nedokázala definovat.
Dobře. Kdy?
Třeba teď?
Musím se jít minimálně domů převléct. Propadala se do jeho pronikavých očí. Jenom s tím rozdílem, že měla dojem že tam vidí červené skvrnky.
Dobře, doprovodím tě.
Jako ve snách zamkla galerii a vyšli ven.
Copak je tohle možné? Že se tu objeví po tolika letech, jakoby se vůbec nic nestalo?
Byla už tma. Ulice byly plné lidí. Skoro jakoby se konala nějaká slavnost. Na chvíli měla pocit, že zahlédla ohňostroj. Jak to, že tady nikdy nikdo není a dneska ano? A navíc kdo všechno… Kolem chodníků postávaly prostitutky, ztracené existence čekající na překupníky drog. Všechno vypadalo úplně jinak, celé město se proměnilo v nějakou divnou směsici všeho špatného, co přes den není vidět. On šel před ní, lehce jakoby se mu nezdálo zvláštní, co se tady najednou děje. Kurvy pokřikovaly na případné zákazníky a vůbec celé to působilo jak nějaká okrajová čtvrť a ne hlavní luxusní třída. Ona se sotva prodírala davem, pořád měla pocit že na ní někdo sahá a zabraňuje ji jít za ním, pokračovat v cestě, stále jí někdo tahal za šaty, narážel do ní tělem… jakoby jí všechny ty ruce chtěly zadržet, roztrhat… V odlescích pouličních lamp se leskly laciné šmuky na holkách ulice. Všude viděla silně nalíčené rty, které se šklebily v hraném úsměvu.
Děje se tohle vůbec? Není to jen jeden z mých snů? Ptala se sama sebe. Co se to děje? Co to je za divnou náhodu a vůbec?
On jí začínal mizet mezi davy.
Počkej! Nestačím ti. Jakoby jí neslyšel. Šel si lehce a v klidu dopředu.
Jak ví, kde bydlím? Problesklo jí hlavou.
Díky bohu, že se její byt nacházel tak blízko galerie. Viděla ho, jak čeká u domovních dveří.
Tak jsme tady, řekl opět jako by se nic nestalo.
A stalo? Co se vlastně stalo? Jindy v sedm už vylidněné město až na pár jedinců, najednou plné kurev, překupníků, pasáků, násilí.
Přestože se vůbec nezměnil, něco jiného na něm bylo. Nevěděla co, ale věděla, že z něj má divný pocit, už jen ta jeho klidná chůze, nevšímavost.
Dobře vykoktala. Jen se převleču. Chceš jít nahoru? Málem si nafackovala.
Potom všem, co teď viděla, a zve nahoru člověka, o kterém za posledních pět let nevěděla vůbec nic.
Ne, počkám tady, usmál se. Oddechla si.
Doma se rychle osprchovala, navlékla si černé koktejlky a trochu zvýraznila líčení. Pomalu zapomínala na tu podivnou cestu.
Sjela výtahem dolů a prošla dveřmi. Čekal opodál pod lampou tak, že viděla jen jeho temný obrys, ale do tváře mu neviděla. Jakmile ji zahlédl, vydal se k ní. Zamkla domovní dveře. Myslela si že vzhledem k dálce, kde byl, bude tak v půlce a proto se vyděsila, když stál přímo za ní aniž by ho slyšela.
Můžeme? otázal se.
Ano.. vykoktala se sebe.
Když vyšli na ulici, město bylo vylidněné. Ne jako obvykle, že na zastávce postávalo pár lidí nebo někoho potkali. Bylo vylidněné úplně.
Teď už vážně nevěděla, co se s ní děje. Vzal ji do baru DevilsLair.
Co budeš pít?
Víno, červené. Nic jiného ji nenapadlo.
Tak tedy víno a pro mě vodu.
Číšník se strnule usmál. Jak si pán bude přát.
Jak otočil hlavou, všimla si přívěsku na jeho krku. Bohužel v přítmí baru zahlédla jen pár ostrých tvarů podobné trojúhelníku.
Číšník přinesl vodu. Děkuji.
Nemluvili. Pouze seděli a mlčeli. Najednou se dotkl prsty její dlaně. Pocítila silný šok, ne nepodobný tomu elektrickému. Měl neskutečně teplou ruku.
Pořád přemýšlela, co je na něm jiného než před pěti lety.
Omluv mě řekl a zvedl se. Obešel ji, něco si řekl s číšníkem a odešel.
Číšník jí přinesl víno. Bylo jako krev.
Odejděte. Odejděte dokud je čas, pošeptal ji.
Ale..začala ale najednou viděla, že se vrací.
Číšník se na ní ještě jednou podíval se na ni a odešel.

Druhý den ráno se probudila ani nevěděla jak. Najednou si uvědomila, že vlastně leží v posteli s otevřenýma očima a zmatkem v hlavě. Byla sama.
Na stole jí čekal lístek – Příště podlehneš. U toho ležela tarotová karta číslo 15. – ďábel.

pátek 16. března 2012

všechny chutě života..

   Ve všech školách je zima. Nebo aspoň v těch kam chodím já. Nechápu jak jsme mohli přečkat ty mrazy, když teď je sedm stupňů a já tam sedím v bundě.

 Neutíká to. Neutíká nic.
 Čas se prolíná ve zvláštních cyklech.
 Přijde mi, že se všechno opakuje.
 To dobrý i to zlý.
 Chci spát.

 Lidský tělo je křehký. Nikdo si to neuvědomí dokud se něco nestane.

 Někdy si řikám, že si doma nabalim vodnici jen tak, parádně se zkouřim a že si na tričko namaluju kosočtverec.
Zatím jsem neudělala ani jedno. Vyměkla jsem.
Copak jsem na to tak že už si ani nedokážu pokreslit tričko?
Ale udělám to!

Kdybych vyhrála sportku, stala bych se kavárenským povalečem. jaký je ženský tvar od povaleče? Povalečka je divný.

Vypadá to, že rohlíkovej detox bude pokračovat.
Mám hlad, strašnej hlad.

Bilance letošní zimy –  poloúspěšně zakončený letní semestr
-         přežila jsem Vánoce, celkem ve zdraví
-         přišla největší krize
-         přišly největší mrazy a jejich následky

Přijde mi že se toho stalo nějak málo. Možná je to tim že zapomenu úplně všechno:)
Název je z písničky Miluju od Hodně podně


středa 14. března 2012

Paříži, miluji Tě

Dostala jsem se konečně k založení notýsku se seznamem filmů, který chci vidět a jako první byl Paříži, miluji Tě.

Nemá smysl vyjmenovávat režíséry, film se ,skládá, z 18 minipovídek, zdánlivě nesouvislé příběhy bez konce, gradují v závěru filmu, kdy se leccos vysvětlí. Je třeba koukat na film s trpělivostí a nevypínat hned po první povídce. Každá je pojmenovaná po nějaké části Paříže, některá je lepší, některá horší, lépe zpracovaná.

 Teď neoplývám zrovna vyjadřovacími schopnostmi takže ve zkratce – film stojí za shlédnutí.

Jinak Number1 pro mě 16. Faubourg Saint-Denis. 
Rozhodně film, na který se podívám víckrát.

Jo a kdo tam nebyl, ten zatouží se tam vydat:) A kdo tam byl, ten se zamiluje podruhé..

úterý 13. března 2012

13.2.012


Můj úmysl žít zdravě, víc se hýbat a vůbec změna vzal za svý.. Někdo na mě asi plivnul či co tak ležim a jím suchý rohlíky. O pohybu nemůže být ani řeči. Praskla by mi hlava. Chodím do školy prskat na ostatní. Co jinýho mám dělat když mám semináře…

pondělí 12. března 2012

Stárnu. Už nemůžu jíst kopu hranolek večer. Noc divoká nebyla ale to ráno..:D

Teď drobim rohlíky do školní klávesnice. Mám k tomu Česmílka a vůbec mi nevadí že ze mě potáhne česnek. Kdo řiká, že česnek smrdí, ten se rouhá.

Dneska sem si vazala ty nový boty. Už podruhý. Nohy mám zrasovaný ale to k tomu patří. Snad to nebude ještě horší.

Vystříhala sem si vlasy nad uchem. Ovšem není to vidět, vzhledem k tomu že mám, asi tak třikrát hustší vlasy než zbytek populace (na což si nestěžuju, to vůbec ne) tak bych si jich musela vystříhat mnohem víc.

No nic jdu se vzdělávat..:/


sobota 10. března 2012

203

Smutek... a stesk...

10.3.


Mám rozpolcenou osobnost na dvě části. Jedna je hodná a druhá zlá. Hodně hodně zlá. A bohužel má někdy navrch. Ale doufám, že míň než předtím…

Vždycky jsem si říkala, že člověk nemůže být v něčem nejlepší, protože je nás tu strašně moc. Ale zmýlila jsem se. Může….:)

úterý 6. března 2012

Azraeli taky tak miluješ pochmurné dny?

Pokud si chcete uhnat deprese na dva tejdny dopředu, prohlídněte si Esquire nebo něco podobnýho. Někdy, když mi přijde celej svět obrácenej naruby (což je docela často v poslední době), přemejšlim, proč vlastně my, obyčejný smrtelnice, žijeme. A když mám náladu úplně nahovno tak mě napadá, že sme tu proto abychom uklízely a vařily.
Proč nejsme v časopisech vyfocený my? Obyčejný udřený holky, co vstávají do školy, chodí po brigádách, pomáhají a musí obyčejně žít? Proč je to privilegium  ,krásných, , proporčních atakdál?
Nejsem zamindrákovaná chudinka, ale tohle mě vždycky rozčílí, kdo nemá výstavní tělo jako by nežil a nebyl a někdy ani neměl právo.. miluju když chtějí s životopisem poslat i fotku.

Proto sem si dneska v zájmu bojkotu a podpory růstu celulitidy na mym velkym zadku koupila kofolu a margot tyčinku. Teď hoduju,drobím do školního počítače a v kofole mi chybí rum:/

Dost už depresivních myšlenek...


Jo Jedikats - díky:) ja u tebe čtu taky všechno:)

pondělí 5. března 2012

200

Dvoustý článek... nikdy by mě nenapadlo, když jsme začínala, že se dopíšu až k číslu dvě stě:)

11.4. to bude rok co jsem blog založila takže to vychází plus minus na jeden článek za dva dny.. což mi nepřijde špatný i když to někdy šulim písničkama:D

Mám třináct ,pravidelných, čtenářů - z toho odhadem pravidelně čtou čtyři lidi řekla bych:D

Denně mám návštěvnost většinou kolem sedmi lidí. Ten pátý je A. a ti dva asi někdo kdo sem omylem zabloudí.

Desing sem změnila zatim jen dvakrát.

Tak uvidíme co bude dál:)

neděle 4. března 2012

4.3.

Vypadám jak holka a kalim jako kluk.
Nevim proč, mám divnou náladu. Něco mezi nostalgičmem, odevzdaním, melancholií, naprostým nihilismem..
Paradoxně to ale není moje klasická temná nálada…Tahle je prozářená sluncem a prostoupená chutí blížícího se jara. A není to deprese.

Další hrnek kávy než odejdu…

Přestože piju pořád nemám pocit že to dělám naplno.
Když se druhej den vracim z akce pořád nemám pocit že to bylo stoprocentní. Ať dělám co dělám není to úplný.
V těhlech chvílích poslouchám muziku a ležim v posteli s neskutečnou chutí zapálit si cigaretu…


 Nebo se zkouřit v čajovně.. nemám s kým…a vlastně ani nemám za co
Potřebuju se brutálně zničit, abych mohla zase žít
Piju a neopíjím se..
Tančím a nejsem unavená..
Jenom mám hlad… neskutečnej hlad
Asi dopiju placatku..

Možná je to tím, že se mě vždycky vrátí jen polovina

pátek 2. března 2012

Bagety

Když času je málo
a touhy hodně
nic mně nenapadá
myslím na vypadlý rajčata
narkotika kašel a hokej
drobim bagetu
a zbyde mi sáček lítosti
nad deseti minutama
co jsme ještě mohli bejt spolu