neděle 23. září 2012

Voníš jako čajovna..

Vím, že už jsem to sem psala ale nemůžu si pomoct - čím víc se umocňují některé skutečnosti a čím rychleji ubíhá čas, tím více se mi zdá, že se to vůbec nestalo. Opravdu jsem tam jela? Bylo v kalendáři 20.6. 2011? Prosvítalo slunce skrz okna v autobuse? Matně si vzpomínám na ten divnej film – pohádku O Zoufálkovi a na tu chuť kafe z automatu. Překvapivě jsem ani neměla motýlky v břiše a žádnou nervózu, protože se mi tam ani nechtělo. Pak si pamatuju město, les les les a pak najednou zatáčka a město, ten kruháč přes řeku. A pak ten výstup… Hubenýho kluka, kterej tam čekal, nevyspalej po noční a kterej se mi vůbec na první pohled nelíbil. Cestu nahoru k jeho bytu a pak překvapení, když otevřel dveře a ta garsonka byla tak maličká, že jsem nevěděla, jak se tam vejde on sám, natož my dva, ale už tenkrát tam byl ten zvláštní odér něčeho, o čem jsme oba věděli, že se to stane jednou za život nebo nikdy.

Bože píšu tohle v nějakým divným rozpoložení…
Vždycky když mě to přepadne, je mi jako bych měla někde v sobě kuličku která po těhlech myšlenkách vyleze z krabice a pohltí všechny moje myšlenky, pocity a zanechá prázdnotu, která je tak strašlivá, že se jí lze dotknout.
A pak ty čtyři dny.. čtyři dny kdy jsme se oblíkali jen když jsme potřebovali dojít na nákup a kdy jsme šli do města, protože se to tak nějak čekalo, aniž by kdokoliv z nás po tom toužil…
A já se pořád musím ptát – bylo to osudový či ne? Co byla pravda a co lež? A nakonec  -  kde se stala chyba?

Já jsem se rozešla s tebou, ale tys mě opustil mnohem, mnohem dřív...

Stává se tu z toho místo kam píšu svoje nářky a fakt se za to stydim:(

středa 19. září 2012

SaC doesnt take a place



Ačkoliv se mnoho věcí změnilo a mnoho skončilo, a veškeré city jsou už pasé, nemůžu si stále nepokládat otázku: proč to nevyšlo? Co vlastně bylo špatně?
Přestože každý rozhovor s tím člověkem mě utvrzuje, že to jak se choval opravdu nebylo v normálu, že myšlenka, že k sobě patříme byla absolutně lichá, pořád nechápu jak se mohl takhle změnit. Vím,že lidi se mění ale tohle nebyla obyčejná změna. Co ho nutilo aby záměrně ubližoval člověku, kterýho miluje? Nebo o kterým to aspoň tvrdil?
Pořád jsem si myslela, že se rozejdeme, dáme tomu čas a ten vztah se uzdraví a po nějaký době se zas začneme vídat. Ale ne sex ve městě se nekoná. A ani nechci. Protože jsem si myslela že je naprosto dokonalej. To není nikdo a když jsme u toho SaC - já chci radši dokonalej vztah s nedokonalým člověkem. To teď mám.  Neříkám že je to bez hádek a všechno ok ale rozhodně mám vetší pocit jistoty.
I když teď když sem to napsala se něco stane jak znám koloběhy času…

čtvrtek 6. září 2012

6.9.

Moje narozeniny mají odstíny padajícího listí, příchuť začátku školního roku a podvědomí blížící se zimy.


Včera když jsem šla do práce mě málem srazil pod kopcem pán. Měl dvě berle a neměl jednu nohu. Podíval se na mě a říká: Promiňte jsem se nějak rozběh.
Mám ráda tenhle obrázek, jen nevím odkud je, takže pokud by někdo věděl, zdroj dopíšu:)

úterý 4. září 2012

4.9.

Miluju ty maličkosti který dělají vztah vztahem. Třeba když ho z kuchyně slyšim jak říká kočce: Neřvi panička ti dala najíst. Nejsem jen někdo, kdo krmí kočku, jsem panička. Nebo jak má složenou ruku když spí.  Nebo jak přiopilej tancuje když si myslí že ho nevidim. Jak rajcovně vypadá když řídí a kouří u toho. Jak mě drží celou noc. Vždycky pochválí, co mu uvařím.Vůni jeho kolínský. Vůni jeho těla. Nebo prostě jen ty chvíle, kdy jsme spolu.

pondělí 3. září 2012

Bilance

kdysi


Protože mě nenapadá nic lepšího než psát. Prožili jsme toho neuvěřitelně moc na to, jak málo času jsme měli.
Potácim se ve dvou extrémech – chvílích kdy mi je všechno neskutečně líto, mám chuť Ti napsat, že bude všechno dobrý, že to zvládnu, přestože vim, že to nemůžu říct se stoprocentní jistotou. A potom druhý: kdy si jen vzpomenu co se dělo, na ty rozhovory, co jsme si kdy řekli, udělali, na chvíle, kdy jsme nebyli spolu ale vedle sebe a říkám si: mám tohle zapotřebí? a odpověď je ne. Už vim že všechno nemusí dopadnout dobře. Že nic nemusí dopadnout dobře.

neděle 2. září 2012

Z absurdity

Tohle jsem napsala před pár týdny, zřejmě pod mírným vlivem, možná když mi napsal někdo kdo neměl, je to dost depresivní..



z absurdity
chycený deprese
jsou nejhorší
když venku je úplněk
a levný víno dochází
chlastám ho už bez koly
tam jsem došla
len pomaly
nejlepší je bejt sám
nikam nepatřim
on the road se nekoná
přehlídka zpackanýho života
na dně láhve

sobota 1. září 2012

1.9.2012

Protože když začnu mít někoho ráda a začne mi na něm záležet, automaticky to znamená, že ho začnu podezřívat, nevěřit a hledat nedokonalosti sama na sobě, srovnávat se s ostatními a vidět jenom to špatný.

Protože přesně tohle mi kazí vztahy. A já nevim co s tím mám dělat. Nevím jak se tomu bránit ani jestli to je ve mně od přirozenosti nebo jestli to někdo vypěstoval. Co to znamená? Já nevím. Nevím nic. Jen vim, že ničím sebe a partnera pokud nějakého mám. Možná to jde ruku v ruce s city. Možná pozitivní city musí nutně probouzet protiklady.
Je to jen můj problém? Je to nějaká psychická vada? Nebo se tím trápí více holek? A je to normální?