neděle 31. července 2011

31.7.


Nejlepší je někam jet aniž by člověk věděl kdy se vrátí. Vždycky jsem si dávala limity – vrátím se v šest, ráno, v neděli. Teď jsem odjela aniž bych to věděla a v životě jsem neměla tak osvobozující pocit. Bohužel se stalo co se stát muselo – limit. Dneska padlo rozhodnutí, že se ,vrátím, 15. Nebylo to ani tak moje svobodný rozhodnutí jako že to spíš vyplynulo. On odjede pryč k rodičům takže já se prostě vrátím, pojedu na Trutnov a pak možná za ním. Ale kdo ví. . .
Jen mám teď strašnou depresi z toho limitu. Nelíbí se mi že je daný čas kdy musím něco udělat.A navíc, odjedu, on odjede a co pak? Kdy se uvidíme? Kdy budeme spolu? Kdy kdy kdy,,.

sobota 23. července 2011

bla bla la:)

Láska je jako
tma na fotce
něco v hlavě
říká ti:
zkouříme se!
do myslí koutů
vnoříme se
na nehtech kůra
na hlavě úraz
Láska je jako
stůl s jednou nohou kratší
vždycky nahlá na
jednu stranu
víc
a duše prahla
po úsměvu
zkouříme se
vnoříme se
zbouřeme se..
Láska je jako
červená na křižovatce
Někdo jet může
někdo ne
Láska je jako kytara
nahoře štíhlá
dole ne
Perverzní ctnosti
po libosti
krájíme si
ale v hloubi
uvnitř kdesi
prahneme
Na hodinách už je třináct
prosím Bože
ušetři nás…

23.7.


Když máte dvacet let pocit že nikam nepatříte, možná byste se s tím měli smířit a už o tom nepřemýšlet a nemyslet na to. Prostě to přijmout a neunavovat se hledáním dalšího místa kam byste eventuelně patřit mohli. Potom nastává situace kdy je vlastně jedno kde jste, co děláte nebo s kým se stýkáte. Protože stejně nikam nepatříte. Pak vám dojde víno a začnete si uvědomovat, že to vlastně není žádnej tragédismus ale životní úděl. Možná to je prostě nová filozofie bytí, která je souzená dnešnímu věku. Možná existuje skupina lidí, kteří nikam nepatří. Možná by se měli sdružovat a nepatřit aspoň k sobě navzájem. I když je pravda že tím by se porušilo pravidlo nikam nepatřit.

pondělí 18. července 2011

18.7.

Meruňka umírá rychle
za dva dny
sklopí listy
a zemře
někdy si připadám
taky jako bych
měla sklopený
listy
bohužel to ale netrvá dva dny…

sobota 16. července 2011

16.7.

Ve vztazích často dochází k tomu, že se jeden musí obětovat, ustoupit, v tom nejhorším případě se ponížit. Otázkou ale je kdy už ty kompromisy začínají být nezdravé? Kdy bychom si měli říct, že tohle v čem žijeme, už není vztah mezi partnery ale vztah, který spíše probíhá mezi dvěma válečnými stranami? Pokud je jeden z partnerů průbojnější znamená to pokaždé, že ten druhý bude ponížený? Co když je naopak ten druhý manipulativnější? Možná bychom měli přestat dělat kompromisy a nechat život a vztah plynout jak to půjde.  Třeba vůbec nejde o kompromisy ani o přizpůsobení se. Třeba jde jen o pocit mít se o koho opřít a v případě krize se stáhnout a počkat co bouře přejde. Ale umí to takhle řešit každý? Mnoho lidí nerado nechává problém odejít tak jak přišel. Rádi se rýpají ale mnohdy to bývá ještě horší. Co v nás způsobuje to že si rádi ubližujeme sami?

pátek 15. července 2011

15.7.


Po středeční příhodě, kdy jsem musela podstoupit výslech třetího stupně ohledně mého nového přítele, mi nedalo nezapřemýšlet se o tom do jaké míry nás rodina ovlivňuje při výběru partnera. Je možné že vzhledem k disfunkčnosti mojí rodiny si moje sestra hledá zásadně mladší přítele a já partnery zase hodně daleko? Je to vyhýbání se skutečnosti? Nebo je to prostě jen útěk? Snaha o změnu v budoucím životě? Snaha vyhnout se někomu podobnému? Je to problém můj, mojí rodiny, nebo to není problém ale prostě skutečnost? Většina společnosti bere rodinu jako základ. Základ státu či jak je ta definice. Ale je to opravdu tak? Pro mě například toto rodina neznamená. Jsem přesvědčená že kdykoliv a kdekoliv můžete potkat někoho s kým si budete rozumět mnohem více než s někým z rodiny, ať už se jedná o vzdálenou či přímo tu nejbližší. Možná by rodina měla být základem ale co ti co to štěstí na šťastnou  rodinu neměli? Jsou navždycky vyřazeni ze společnosti? Není vlastně i nový partner či partnerka možnost jak utéct od rodiny? Vybíráme si zásadně člověka opačného charakteru než jaký se vyskytuje v rodině?

sobota 9. července 2011

Jaroslav Seifert - Robinson Crusoe

Vzpomínka hezká
hlavou se mi míhá:
jak krásná by byla
jedna dětská kniha,

kterou jsem dostal
s mísou cukrlátek;
Robinson byl to
a s ním černý Pátek.

Nikdy bych za ni
nechtěl knihu jinou,
spal jsem s ní věrně
vždycky pod peřinou.

Žil jsem s ní léta
na ostrově v moři,
s Pátkem jsem bloudil
v roklích, na pohoří.

Jak Robinson kdys
v holi můj nůž vrývá
sled rychlých roků,
když se připozdívá.

Den po dni spěšně
a rok s rokem zase.
Robinson už je
vlastně dneska passé.

On zachránil se
kdysi pohotově,
ale já dosud
bloudím po ostrově.

úterý 5. července 2011

5.7.


Nevim jestli jsem zvyklá na tyhle vztahy, jsem zvyklá mít navrch, je to hnusný ale je to tak. A teď najednou jsem někde kde se cítím v podřízeným postavení i přesto že to je takhle správně protože to není podřízený postavení ale rovnocenný. A já nevím jestli to zvládnu. Panikařim. Panikařim pořád. A ona je tam, je tam, je tam. . . .Má výhodu 270 kilometrů. A já s tim nemůžu nic dělat. Absolutně nic. A mám strach. ..

pondělí 4. července 2011

4.7.


Všechno je úplně jinak. Na tohle nejsem zvyklá. Teď poprvý mě napadlo že to nebude mít dlouhého trvání. Od něj mě bolí i ta sebemenší výčitka. Vždycky mě bavilo se hádat ale s ním ne. Je možný že teď budu já ve vztahu ten kdo byl podpantoflák? Jestli ano tak to vážně nebude mít dlouhou účinnost… tohle neumim a jednou mě to začne dusit…
Je možná že se tohle zase děje…

sobota 2. července 2011

2.7.


Flákám blog, já vím. Nemám teď o čem psát. Mám nějakou chřipku či co a kašel mi trhá plíce.Detajly popisovat radši nebudu:D. Je to týden a dva dny.A já jsem nejšťastnější pod sluncem. Bohužel to štěstí se začalo mírně kalit. Jsem zvyklá na vztahy na dálku, prakticky jsem jiný ani neměla, jenže teď je ten stesk horší než jindy. Všechno s krysařem je jiný. Je to snad první kluk, kterýmu věřim a nepodezírám ho věčně, že mě podvede. Jenže ta dálka… je to těžší než jsem si myslela. Nemám chuť psát. Ani nevím o čem a věčně si stěžovat na to nemám náturu…