neděle 21. června 2015

Everything is fine, nobody is happy.

Včera jsem přišla dneska ráno o půl pátý.
Osamělost pokračuje. Prokládaná pláčem a křikem. Ne mým křikem.
Slova nenávisti je strašně lehký vykřiknout, nicméně se držim. Těžce.
Nelze jen tak navázat někde, kde se to předtím začalo kurvit. A je těžký to někomu vysvětlit.

Mám rodiče alkoholiky. Tátu jsme nikdy nezajímali. Zvláštní je, že děti jeho známých ano. Asi je málo hrdej na dcery s vysokou školou, jedna podniká a má miminko, druhá normální práci.

Nemám už sílu. Doma tohle a s L je to v hajzlu. Nemám se kam vrátit, ke komu schovat, ke komu dojít pro útěchu, ani s kým si o tom popovídat. Nejlepší kamarádka se vdává, druhá je pořád někde a třetí je v Praze. A Radim přijel včera.

Vyčerpala jsem síly.

čtvrtek 18. června 2015

Bats make me happy.

Osamělost se nemění.
V práci mi říkají, že jsem konfliktní a recidivista. Nikdo nechápe, že já tam nejsem proto, abych se s nima kamarádila, ale v práci.
O prázdninách si začnu hledat něco novýho. Stejně mi v říjnu končí smlouva.
Nevadí mi obsluhovat lidi, ale trochu na úrovni, kde ze mě bába nebude dělat vola při vysvětlování, co to je úchytka.
Chtěla bych zas víst s někym normální rozhovor o umění, literatuře nebo jen tak tlachat ale o něčem, nezačínat všechny hovory stejně jako v poslední době větou Dobrý den jak Vám můžu pomoct?
Nikdo se mnou už nemluví, když přijdu domů tak první L věta je o práci, kdo ho kde naštval ale já už to o půl desátý nechci poslouchat. ezajímá měto.

pondělí 15. června 2015

This world is rotten.

Jsem osamělá.
Mám pocit, že když natáhnu ruku, moje prsty se tý samoty dotknou.
Buď jsem v práci nebo doma. Kdybych nechodila do knajpy, za celej den bych nemusela mluvit. Není na koho.
Jsem osamnělá.
Nechce se mi ani jíst. Nic. Jen pít.
Teď už je na mě asi vidět, že mi není dobře a L se snaží. A já bych ráda, ale už nemůžu. Nejde mi prostě jen tak z ničeho nic komunikovat.
Celý je to nějak špatně.