Ďábel

Chtěla jsem to předělat. Ale neudělám to.

Eva pracovala v galerii už dlouho. Po studiu umění sem nastoupila s tím, že to bude pouze přestupní stanice,než si najde něco jiného a už tady zůstala. Líbila se jí malá útulná galerie i post kunsthistoričky. Měla radost, že v životě dělá něco, co vystudovala a co jí bavilo. Jen v poslední době jí dělaly starost zlé sny. Přisuzovala to přepracování, málo jedla i spala a v galerii měla jeden velký kolotoč. Teď už se blížila sedmá hodina a konec její pracovní doby. V tom se otevřely dveře a stál tam on - Sam. Její bývalý přítel, který ji opustil a nikdy jí neřekl proč. Člověk, kterého si chtěla vzít a prožít s ním zbytek života. Člověk, který jí ublížil jako nikdo jiný. Tmavé vlasy, hnědé oči, ostře řezaná tvář, svalnatá postava. Stále stejný. Jako kdysi. Copak už je to tolik let? A kolik vlastně? Pět? Šest?

Ahoj, řekl jakoby žádné roky neuplynuly.

Ahoj, odpověděla mu vyrovnaně. Myslela si, že už se dávno srovnala s tím, co bylo, ale teď poznala, že to asi není tak úplně pravda.

Přišel jsem tě pozvat na skleničku. Pořád jakoby se nic nestalo.

Nevěděla co říct, měla tolik otázek. Vířily jí v hlavě spolu s pocity, které nedokázala definovat.

Dobře. Kdy?

Třeba teď?

Musím se jít minimálně domů převléct. Propadala se do jeho pronikavých očí. Jenom s tím rozdílem, že měla dojem že tam vidí červené skvrnky.

Dobře, doprovodím tě.

Jako ve snách zamkla galerii a vyšli ven.

Copak je tohle možné? Že se tu objeví po tolika letech, jakoby se vůbec nic nestalo?

Byla už tma. Ulice byly plné lidí. Skoro jakoby se konala nějaká slavnost. Na chvíli měla pocit, že zahlédla ohňostroj. Jak to, že tady nikdy nikdo není a dneska ano? A navíc kdo všechno… Kolem chodníků postávaly prostitutky, ztracené existence čekající na překupníky drog. Všechno vypadalo úplně jinak, celé město se proměnilo v nějakou divnou směsici všeho špatného, co přes den není vidět. On šel před ní, lehce jakoby se mu nezdálo zvláštní, co se tady najednou děje. Kurvy pokřikovaly na případné zákazníky a vůbec celé to působilo jak nějaká okrajová čtvrť a ne hlavní luxusní třída. Ona se sotva prodírala davem, pořád měla pocit že na ní někdo sahá a zabraňuje ji jít za ním, pokračovat v cestě, stále jí někdo tahal za šaty, narážel do ní tělem… jakoby jí všechny ty ruce chtěly zadržet, roztrhat… V odlescích pouličních lamp se leskly laciné šmuky na holkách ulice. Všude viděla silně nalíčené rty, které se šklebily v hraném úsměvu.

Děje se tohle vůbec? Není to jen jeden z mých snů? Ptala se sama sebe. Co se to děje? Co to je za divnou náhodu a vůbec?

On jí začínal mizet mezi davy.

Počkej! Nestačím ti. Jakoby jí neslyšel. Šel si lehce a v klidu dopředu.

Jak ví, kde bydlím? Problesklo jí hlavou.

Díky bohu, že se její byt nacházel tak blízko galerie. Viděla ho, jak čeká u domovních dveří.

Tak jsme tady, řekl opět jako by se nic nestalo.

A stalo? Co se vlastně stalo? Jindy v sedm už vylidněné město až na pár jedinců, najednou plné kurev, překupníků, pasáků, násilí.

Přestože se vůbec nezměnil, něco jiného na něm bylo. Nevěděla co, ale věděla, že z něj má divný pocit, už jen ta jeho klidná chůze, nevšímavost.

Dobře vykoktala. Jen se převleču. Chceš jít nahoru? Málem si nafackovala.

Potom všem, co teď viděla, a zve nahoru člověka, o kterém za posledních pět let nevěděla vůbec nic.

Ne, počkám tady, usmál se. Oddechla si.

Doma se rychle osprchovala, navlékla si černé koktejlky a trochu zvýraznila líčení. Pomalu zapomínala na tu podivnou cestu.

Sjela výtahem dolů a prošla dveřmi. Čekal opodál pod lampou tak, že viděla jen jeho temný obrys, ale do tváře mu neviděla. Jakmile ji zahlédl, vydal se k ní. Zamkla domovní dveře. Myslela si že vzhledem k dálce, kde byl, bude tak v půlce a proto se vyděsila, když stál přímo za ní aniž by ho slyšela.

Můžeme? otázal se.

Ano.. vykoktala se sebe.

Když vyšli na ulici, město bylo vylidněné. Ne jako obvykle, že na zastávce postávalo pár lidí nebo někoho potkali. Bylo vylidněné úplně.

Teď už vážně nevěděla, co se s ní děje. Vzal ji do baru DevilsLair.

Co budeš pít?

Víno, červené. Nic jiného ji nenapadlo.

Tak tedy víno a pro mě vodu.

Číšník se strnule usmál. Jak si pán bude přát.

Jak otočil hlavou, všimla si přívěsku na jeho krku. Bohužel v přítmí baru zahlédla jen pár ostrých tvarů podobné trojúhelníku.

Číšník přinesl vodu. Děkuji.

Nemluvili. Pouze seděli a mlčeli. Najednou se dotkl prsty její dlaně. Pocítila silný šok, ne nepodobný tomu elektrickému. Měl neskutečně teplou ruku.

Pořád přemýšlela, co je na něm jiného než před pěti lety.

Omluv mě řekl a zvedl se. Obešel ji, něco si řekl s číšníkem a odešel.

Číšník jí přinesl víno. Bylo jako krev.

Odejděte. Odejděte dokud je čas, pošeptal ji.

Ale..začala ale najednou viděla, že se vrací.

Číšník se na ní ještě jednou podíval se na ni a odešel.

Druhý den ráno se probudila ani nevěděla jak. Najednou si uvědomila, že vlastně leží v posteli s otevřenýma očima a zmatkem v hlavě. Byla sama.

Na stole jí čekal lístek – Příště podlehneš. U toho ležela tarotová karta číslo 15. – ďábel.