Protože....

Mele se to ve mně. Tak moc se to mele.

Občas mi hlavou projede vzpomínka… vzpomínám na tu pevní cestu, na první cestu bez kinedrilu, sluneční paprsky skrz okno SA,  nezáživnou pohádku o Zoufálkovi, první výstup, první pohled, bageta a náramek z modrých kamínků, tu zatáčku před městem a kruháč přes řeku…

Chce se mi plakat, tak moc…

Láska je když člověk nemusí říct je mi to líto. Za poslední půlrok jsem to řekla milionkrát.

Všichni mi tvrdí, že je čas jít dál. Všichni se diví co jsi schopný udělat ale jenom já vim…

Tys byl jedinej komu jsem říkala Miluju tě a vždycky budu, a věděla jsem že je to pravda.

Navždycky zůstaneš u mě.Ve mě. Ať se stane cokoliv.

Ale teď na to už nemám sílu. Všechnu jsem investovala ale nevyšlo to. Risk života.

Jsme unavená. Zlobí mě tlak, zlobí mě tělo. Zabíjí mě to.

Nechci jen mávnout rukou a říct že to prostě nevyšlo ale už nevim co mám ještě udělat.

Sama to nezvládám a ty mi nemůžeš pomoct.

Možná tohle píšu jen proto že jsem na měkko a haprují mi hormony. Nevím.

Ale měls pravdu – já tam nepatřím....