Co mám psát..
Opustila jsem krysaře.
Opustila jsem jedinýho člověka, kterýho jsem měla radši než sama sebe.
Jedinýho partnera, kterýho jsem opravdu milovala.
Říká se že kvůli nikomu nemá cenu plakat a ti, kvůli kterým ano, nás nikdy nerozpláčou.
Není to pravda. Rozpláčou. A právě od nich to bolí nejvíc.A právě proto jsem to musela udělat.
A čím víc člověk miluje, tím víc bolí rány utržené od milovaného. Moje byly už moc hluboký.
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho opustila, přestože vim, že to momentálně bylo to nejlepší co jsem minimálně pro sebe mohla udělat. A myslím i pro vztah, co mezi námi byl, přestože on s tím nesouhlasil. Nejsem tak silná, abych přešla, co se dělo. Ačkoliv jsem si to neuvědomovala, zasáhlo mě to mnohem víc než jsem si myslela.
Po roce a šesti dnech.
Podobně jako Carrie a pan Božský. Jestli se to mezi námi potáhne deset let tak mě to zabije. Jestli je to úplný konec tak mě to zabije taky.
Nechci mu vracet klíče od bytu.
A protože to jediný co vám zbyde je potkan…
A nakonec jedna neskutečně pravdivá věc ze Samotářů: Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidím na lidech jako malý modrý světýlka, kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nemaj.
Žádné komentáře:
Okomentovat