Jak jsem žádala o práci

Posílala jsem životopis do jednoho nejmenovaného obchodu. Naprosto nesnáším pohovory ve více lidech. Nemám potřebu sdělovat svoje zkušenosti, vzdělání a vlastnosti před naprosto cizími lidmi. Zde nás bylo celkem šest adeptek. Posedali jsme si do kroužku a začali si tykat, protože si všichni tykáme přece. To byl první okamžik kdy jsem věděla, že to není nic pro mě.
Nejdřív jsme se představili. Poté nám bylo sděleno, že pro sebe nejsme žádnou konkurencí. Jsme tým! Pak začaly úkoly. A protože jsme tým, musíme týmově spolupracovat. To by nebylo ještě tak nejhorší. Poté přišlo sestavování kombinací ze sortimentu, kde se toho chopily dvě slečny a ostatní měly smůlu. Jestli někdo čekal, že se budeme přestrkovat, celkem se přestřelil. Protože normální a vychovaný lidi do sebe nestrkají. Zajímalo by mě, jestli chtějí lidi, kteří si skáčou do řeči, přetlačují se a podobně. Protože jestli ano, je to dost smutný. Zvlášť v obchodě, kde se čeká jemný a citlivý přístup k zákazníkům. To že se ta normální menšina nevyjadřovala, nebyla známka toho, že nejsou vhodné. Ale vychované. Nejvíce bodů měly slečny, co se cpaly, mluvily jako první, skákaly do řeči a při hraných rozhovorech vnucovaly zboží. Pokud já potkávám takovou pracovnici, ihned odcházím. Konečnou tečkou bylo sdělení konečného názoru na dotyčný obchod, kdy slečny chválily a chválily a nikdo si nedovolil žádnou kritiku. Až já. Možná proto mi napsali mejl, že nepostupuji do dalšího kola.
Přestože prodávat tento sortiment byl vždycky můj sen, po tomto rozhovoru vím, že do tohoto obchodu rozhodně nikdy. Nemám zájem si vymýt mozek a pracovat s lidmi, kteří nemají cit pro zákazníky.