Maybe I am not a poop. Maybe I am potato.

Naposled tady byla prapodivná báseň dštící síru na všechno a všechny. Kdo nechce číst stylisticky nedobrej článek, o ničem a opět dštící síru, nechť přestane v tomto okamžiku. Ovšem doporučuji se podívat dole na obrázek krocanů.

Abych to vysvětlila... Dostala jsem novou práci, na pohovoru vykreslenou jako naprosto skvělou, zajímavou akční, dobře ohodnocenou. Jak jinak, opak je pravdou. Když někoho chcete potrestat, splňte mu jeho sen. Hned od začátku na školení mi značně nevyhovovalo, že jsem zavřená na padesáti metrech čtverečních bez denního světla dvanáct hodin denně. Myslela jsem si, že si zvyknu. Ne.
Směny na krátký a dlouhý týden.. nic, co se nedá vydržet, ale když jdou všichni kalit, vy jdete do práce. Nevadí, dalo by se. Ale to, že tam (ač v obchodě) přijdou tři lidi za jedenáct hodin, to na mě fakt není. Jako společenský tvor potřebuju sociální interakce a bejt dvanáct hodin sama, to mi začíná hrabat. 
Zaškolili mě za pár dnů a natáhli mi čtyři dny v kuse, dva volno a pak další tři a odjeli si na dovolenou. Takže nevím, jestli něco nedělám špatně. Včera mi volala vedoucí a já to neslyšela a jsem ráda. Aspoň jsem si nezkazila večer.
Další nedílnou součástí je buzerace. Proč přišlo tolik a tolik lidí a nenakoupilo? No proč? Udělala jste tohle, tohle a tohle? Ano, udělala. A jakto, že si nic nekoupili? No protože to k+++a asi nechtěj! A nutit jim to nebudu.
Na peníze je to minimální mzda, zbytek prý v odměnách. Jsem zvědavá.V odměnách by měly být tři tisíce, nějak tušim, že to asi nevyjde.
První den jsem se domů táhla jak smrad. Sešli jsme se s Radimem a seděli jak dvě socky u muzea a kouřili. Druhej den jsem myslela, že se rozpláču. Třetí den jsem chytala záchvaty a měla halucinace z těch světel. Chtěla jsem napsat L, aby si pro mě dojel nebo to tam podpálím, rozpláču se a odjedu do zahraničí.
Kdybych neměla mobil a nemohla napsat Anetě, umřela bych. Na polední pauzu jsem měla spicha s Davidem a ten mi řekl - Vždyť se na to můžeš vysrat, může ti to bejt jedno. Najdeš si něco jinýho, nauč se tam na státnice a pak odejdi. A v ten okamžik jsem si uvědomila, že má pravdu. Odezněly mi všechny zdravotní problémy, co jsem si tam za těch pár dní uhnala. Teď si tam sednu, dám si nohy na šuple a učím se na státnice. A je mi to jedno.
Pokud vás někde budou lákat, že je to fakt skvělý a choděj senza lidi. Je to kec. Není to skvělý a lidi nechoděj. A když choděj, nekupujou. A stejně, když někdo nechce, nechce.

Možná se to nezdá tak hrozný, ale věřte, že je. Je to práce pro důchodkyni, ne pro mladýho akčního člověka, co chce něco víc.

Takže tak.