neděle 13. října 2013

Nine lives

V úterý mi odjíždí kamarád, u kterýho do teď tak úplně nevim, co ke mě cítil. Protože jen kamarádství to asi nebylo, ale o něčem víc těžko říct. Asi by mě to zas tak netrápilo, kdyby bylo jasný, že se vrátí. Ale ono není. Možná odjede a už bude pryč. Na pořád.
Byl to jedinej kamarád ve městě, kde mě lidi nikdy tak úplně nebrali. Možná proto, že tam taky nepatřil a taky tam nikoho jinýho neznal.
Možná jsem jen přecitlivělá, protože mám mít menzes zejtra.
Možná ne.
Možná z mýho života odjíždí člověk, na kterým mi hodně záleželo navzdory krátký době, co jsme se znali.
Protože nikdy nezapomenu jak nás nachytali, že chlastáme v parku a vyfasovali jsme pokutu. Nebo jak jsme v létě leželi ve městě na chodníku u výstaviště. A jak mě vždycky nakládal u Lidlu do auta pujčenýho od táty a jeli jsme přes město sto deset. Jak se mi před ním vyhrnuly šaty a já jsem se ještě nevědomky nakrucovala aby si je prohlíd a on nechápal že mě L takhle pustí ven, když mi kouká půlka zadku. Nakonec se to vysvětlilo:D a jak jsem jeli na McDrive i když mekáč vyslovně nesnášim a já jsem si pak říhla.
Jeden z mála lidí, co mě brali takovou jaká jsem.
Člověk, co mi řek že jsem jedinečná a vůbec ne obyčejná.
Člověk, co mi bude prostě a jednoduše chybět.


mad sin

1 komentář:

  1. Takého kamaráta sa nevzdávaj...bola by to škoda.

    OdpovědětVymazat