Bylo to už před lety. Bylo mi šetnáct. Teď mi to přijde jako by těch let od tenkrát do teď bylo sto. Každopádně nikdy na to nezapomenu. Trvalo to celou noc, a to tak, že mi ráno místo očí zbyly dvě napuchlý škvírky. Do teď mě vlastně nic nebolelo víc. Kupodivu i přesto, že jsem zažilo hodně hnusnejch věcí od tenkrát. Prakticky to nepřestalo bolet nikdy. A i teď, kdybych tvrdila, že si nikdy nevzpomenu a že se mi nezasteskne, lhala bych. Nezapomenu na Jordán, ani na to čekání na zastávce. I když to bylo kvůli jiný, nepřestane mě to mrzet. Bohužel v poslední době mám čím dál tím větší pocit, že to pořád není dořešený. Nevim co dělat, aby bylo. A nechci ani tušit, protože ani po těch letech nejsem na setkání připravená. A na odpuštění už vůbec ne.
Jenom ležíte a říkáte se jak to někdo mohl udělat. Člověk, kterýmu jste dali všechno – srdce, život, čas. Jak to mohl udělat právě on. A pak ta věčná otázka proč.
Hledáte království svýho ticha, kde vás nikdo nebude rušit a zrovna všichni něco chtěj, a pak teprve vám dojde, že zrovna díky tomuhle se z pokusu o sebevraždu nestal dokonaný čin. Avšak království ticha chce dál svou oběť a vy ji prostě musíte něco dát. Vaše hlava je vaše vězení. A nejde jí uniknout.
Podobný je to u alkoholiků – hlava = vězení. Už se nedivim, že je jich tolik. Možná to bude moje příští kariéra. Copak neplatí, že spisovatel = alkoholik?
Žádné komentáře:
Okomentovat