Včera mě napadlo, co všechno vyplouvá člověku na povrch v mysli, když je pod jakýmkoliv tlakem nebo když nemá dosažený ty potřeby, který by chtěl a podobně. Stejně tak u mě. Překvapuje mě, že čím míň L vidím, tím menší potřebu v tom mám. Nehledě na to jaký sny mi vylejzaj z podvědomí v noci a jaký myšlenky mě napadaj přes den. A pak si řikám - jsem to fakt já? Jsem tohle já? Co se mnou bude, co mě čeká a kam mě to zavane? A ke komu? Pořád mám pocit, že všeho je málo a že žiju jen na půl. Že potřebuju víc. Možná si to komplikuju a bojkotuju sama. Možná jsem nějakej zvláštní druh rebela. Možná to chci jen proto, že to nemám. Možná jsem divná.
Možná jen vymejšlim různý věci, abych se nemusela učit na státnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat