Live with fears aneb zamyšlení nad dětmi

Nechci mít děti. Nejsem mateřský typ, nemám je ráda, nemám potřebu se rozplývat na cizími kočárky.

Moje máma je skvělá máma. Nemůžu říct, že bych neměla vzor dobrý mámy. Mám. Máma mi vždycky všechno uměla vysvětlit, nekritizovala mě, ani v době ortodoxního punku, když jsem přišla s vyholeným čírem a nad těžkejma botama (který nosím do dnes) řekla, že je hlavní, že se líbí mně. Vždycky jen řekla, co se jí nelíbí a proč. Ona jediná mi nenutila maso, když jsem se stala vegetariánkou. Naučila mě slušně říkat vlastní názor, i když to kolikrát vedlo ke konfrotaci přímo s ní, a stát si za ním a zároveň respektovat ty ostatní, nesoudit podle vzhledu. Naučila mě, že chudoba cti netratí. Vždycky jsem její postoje a výchovu brala jako jistotu, ale v poslední době vidím, že ne každej má tak skvělou mámu. Díky ní ze mě vyrostl slušnej člověk, kterej poprosí, poděkuje a pozdraví, což, jak se přesvědčuji v práci se zákazníky, není dnes tak úplná samozřejmost. 

Sama nevím, kde se ,,stala chyba,,. Vím, že zrovna ji mrzí, že nechci mít děti, ale mám ještě ségru, která je chce. Lidi mi říkají, že se to třeba změní. Nevím. Mění se ,,teď nechci mít děti,, ne ,,vidím dítě a mám potřebu utéct,,. Na jednu stranu mě to strašně mrzí, ale na druhou nechci dělat něco, co se mi příčí. Navíc mě to zřejmě přeurčuje  tomu, že budu v životě sama a je to věc, která mě děsí. Stejně jako můj pocit, že nikam nepatřím. Moje kamarádky děti plánují a těší se. A já se cejtim jako v jiný dimenzi, vím, že je normální, že mám jinej názor, ale přece jenom ten tlak od společnosti je silnej.

Ani nevím proč tohle píšu, možná jen pro utřídění myšlenek.

Sledovat mě můžete ZDE