Srdce

Seděl u stolu. Nemohl spát. Rušily ho zvuky, které vycházely snad ze všeho, co ho obklopovalo. Nemohl se na nic soustředit, tak moc byl unavený. Zžíralo ho to zevnitř. Čím dál víc. Už kolikátou noc. Chtěl spát, jenom spát. Ale nemohl přes všechny ty příšerné zvuky, které neustále slyšel. Odstěhoval se až do nejhořejšího patra jeho domu, utěsnil okna. Nepomáhalo nic. Pořád slyšel nějaký šustot, který ho rušil od spánku. Nikdo nevěděl co s ním je, ani jak se cítí, a už vůbec ne co ho trápí. Nikdo se o tom ani moc nestaral. Bylo jim jedno proč spí až nahoře. Spí… Všichni si mysleli, že spí. Nikdy nespal. Nikdy. Slyšel každý hlas. Slyšel všechno, co se o něm říkalo v dolních patrech. Slyšel i když neříkali nic a taky ho to rušilo. Slyšel. . svým výborným sluchem slyšel úplně všechno. I tu nejmenší zvukovou frekvenci, nejtišší pohyb. A potom eliminoval všechny zvuky tak, že mohl konečně spát. Usnul hlubokým a bezděčným spánkem jakým spí jenom hodně unavení lidé. Prospal dvě noci a dva dny. Poté, když se vzbudil a zjistil kolik je hodin, uvědomil si, že se mu stále chce spát. Ale už nemohl. Opět uslyšel zvuk, který ho rušil. Dlouho nemohl přijít na to, co to je. Až po pár probdělých nocích si uvědomil, že to je tlukot jeho vlastního srdce. Neodbytně, hluboce, rytmicky. Tak tlouklo. Pořád dokola. Opět se stával unaveným a letargickým. Po tísícáté takové unavené noci při koukání do prázdna vlastního života si náhle uvědomil, co musí udělat. V klidu jak ležel na posteli, natáhnul se a vybral si nejlepší nůž. Potom si pomalu vyříznul orgán a zanechal po něm jen krvavou díru. Nůž systematicky zajížděl do tkáně a odděloval maso od tepen a žil. Vyndal svoje srdce a položil ho do zvukotěsné skříně. Potom ulehl a spal klidným spánkem dva dny a dvě noci.

 Obrázek je z tyden.cz