Dneska jsem se dobře vyspala a vstala s pocitem, že snad všechno už bude lepší. Že se to pokusim zvládnout, nestresovat se, nebejt zlá a nešikanovat a neřešit věci, který se stejně vyřešit nedají. Po včerejším dni a večeru jsem se rozhodla, že musim udělat nějakou změnu ve svým životě a že ji udělám hned. ´To bylo moje rozhodnutí. Ráno to bylo ještě všechno v pořádku. Omluvila jsem se za včerejšek a vůbec. A pak to začalo. Pár věcí který prostě neovlivníte protože to prostě nejde.
Asi jsem prokletá. Se mnou prostě nechce nikdo mluvit. Nikdo. Ani ,ti nejbližší,. Ti vůbec. Pak ani ti, které jsme považovala za nejbližší. Prostě nikdo. To toho chci tolik když chci vědět jak se kdo má, co je nového, jak komu je? Potom se všechno dozvídám náhodně, omylem a je z toho jasně vidět, že někdo neměl ani potřebu mi to tom říct.
Už ztrácim přehled o tom, co je normální chování a co ne. Třeba je tohle normální a já jsem ten někdo, kdo je úplně vedle. Třeba bychom všichni měli být neosobní, nesvěřovat se, nedělat si starosti s tim že si je někdo dělá o nás..
Can you feel alive today? No…
Žádné komentáře:
Okomentovat