7.5. EGO článek

Bude mi dvacet, u postele mam brejle jakoby mi bylo už šedesát a flašku vody se šťávou. V mým bordelu na stole se nevyzná nikdo kromě mě a mně to úplně vyhovuje. I přes všechny věci který tu mam je tam pořád větší pořádek než mam v životě.

Můj život není nijak extra, v životě jsme nikomu nepomohla tak, aby to něco změnilo, občas mám klasický pocit méněcennosti a zbytečnosti. Možná jen, že ho mám trochu víc než ostatní. Jsem mírný alkoholik, těžký schizofrenik, ulhaný srab. Jsem chudá madam la serpente. Jsem někdo, koho není zapotřebí i když občas někdo z milosti říká, že ano. Nezachraňuju životy, dokonce neumím zachránit ani sama sebe. Neumím ani dělat správný věci a věci, co se mají. Já vlastně neumím nic. Jako že motýl se stává neviditelným člověkem když prší tak já se stávám viditelnou troskou v průběhu postupujícího života. Jsem úchyl, který kouká na ruce a na boty (u mužů na první zmiňované, na boty všem).  Jsem blázen, co neumí značky a jezdí instinktivně, na přednosti radši úplně zastavuju. Jsem člověk terej neumí zdolat vzdálenost ve strachu, že by se dozvěděl pravdu. .

Líbí se mi její šaty a hlavně její potkaní děti...