Přijdu si, jako by se ze mě stávala Samantha, když chodila s Marií.Vyznání lásky ve dvě ráno, na který nedokážu reagovat, nevím, co psát. Chtěla bych vášeň, která nepřichází a vím, že z části je to moje chyba, přesto se nedokážu ubránit a chybí mi to. Ale od toho posranýho října prostě nevím. Nemůžu. Nechci. Chybí mi ta jiskra, letmý otření, který vyvolává požár, dvojmyslný pohledy do očí.
Je to moje chyba? Jsem já ta zlá, ta co jí pořád něco nestačí? Může za to ten říjen nebo já? Nebo jsem prostě taková?
Strašně bych chtěla, aby to bylo jako dřív.
Žádné komentáře:
Okomentovat