Everything is fine, nobody is happy.

Včera jsem přišla dneska ráno o půl pátý.
Osamělost pokračuje. Prokládaná pláčem a křikem. Ne mým křikem.
Slova nenávisti je strašně lehký vykřiknout, nicméně se držim. Těžce.
Nelze jen tak navázat někde, kde se to předtím začalo kurvit. A je těžký to někomu vysvětlit.

Mám rodiče alkoholiky. Tátu jsme nikdy nezajímali. Zvláštní je, že děti jeho známých ano. Asi je málo hrdej na dcery s vysokou školou, jedna podniká a má miminko, druhá normální práci.

Nemám už sílu. Doma tohle a s L je to v hajzlu. Nemám se kam vrátit, ke komu schovat, ke komu dojít pro útěchu, ani s kým si o tom popovídat. Nejlepší kamarádka se vdává, druhá je pořád někde a třetí je v Praze. A Radim přijel včera.

Vyčerpala jsem síly.

Bats make me happy.

Osamělost se nemění.
V práci mi říkají, že jsem konfliktní a recidivista. Nikdo nechápe, že já tam nejsem proto, abych se s nima kamarádila, ale v práci.
O prázdninách si začnu hledat něco novýho. Stejně mi v říjnu končí smlouva.
Nevadí mi obsluhovat lidi, ale trochu na úrovni, kde ze mě bába nebude dělat vola při vysvětlování, co to je úchytka.
Chtěla bych zas víst s někym normální rozhovor o umění, literatuře nebo jen tak tlachat ale o něčem, nezačínat všechny hovory stejně jako v poslední době větou Dobrý den jak Vám můžu pomoct?
Nikdo se mnou už nemluví, když přijdu domů tak první L věta je o práci, kdo ho kde naštval ale já už to o půl desátý nechci poslouchat. ezajímá měto.

This world is rotten.

Jsem osamělá.
Mám pocit, že když natáhnu ruku, moje prsty se tý samoty dotknou.
Buď jsem v práci nebo doma. Kdybych nechodila do knajpy, za celej den bych nemusela mluvit. Není na koho.
Jsem osamnělá.
Nechce se mi ani jíst. Nic. Jen pít.
Teď už je na mě asi vidět, že mi není dobře a L se snaží. A já bych ráda, ale už nemůžu. Nejde mi prostě jen tak z ničeho nic komunikovat.
Celý je to nějak špatně.

Unhappy.

Proč se neozývám?
Mám blogerskou krizi.

Atychiphobia..a jak je to dál.

Po všech strastech a útrapách padl konečný verdikt. A to že si budeme muset vzít hypotéku. Rozběhlo se kolečko hledání bytu, počítání úroků, hypoték, přepočítávání výplaty a zbytku a můj těžkej neklid protože to je závazek na dvacet pět nebo třicet let a já nesnáším zodpovědnost. Znamená to už navždycky se připoutat, nebude cesta ani dovnitř ani ven a já po tom všem, co se děje, nevím jestli do toho chci jít. L matka se do všeho šťourá, nejradši do věcí do kterejch jí je úplný hovno a pak všechno nádavkem komentuje. A já si neumim představit, že s timhle žiju po celej zbytek svýho života. L jí sice odpálí ale ona to není schopná pochopit a nejhorší jsem já, protože ona to celý přece myslí dobře. Fajn ale ať mi neuklízí moje věci a nehrabe se mi v bytě. Do toho začal vysírat jeden L známý a dělat mi problémy v práci.
Vím, že L za to celkem nemůže ale nemám absolutně chuť se s ním bavit. Nemám chuť se bavit s kýmkoliv. Nemám chuť psát, tvořit, chodit do práce, vařit, nic...

Tak.

Možná, že psát o chlastu je hispterství.
Možná je hipsterství i to, že se má člověk blbě.
Možná mi některý lidi můžou vlízt na záda.

You are de_d.

Černá díra...
Tak nějak mi to všechno připadá.
Tak jak se cítím teď asi - nedoceněná ve většině aspektech lidskýho bytí. Práce, která je pod mojí klasifikaci, což by mi nevadilo, ani to finanční ocenění by mi nevadilo, kdyby mě tam pořád někdo dokola nejebal. Svou práci špatně nedělám a někoho by očividně zabilo přijít a říct - jo tohle jste udělala dobře.
Jsem ráda za to, že práci mám, ale jakou má pak člověk motivaci už jen pro to aby ráno vstal??
Naprostý blbky co maj sotva základní školu na fb zakládaj stránky s označením umělec a já pořád sedím na jednom místě.
A vím že jedinej člověk, kterej s tím může něco udělat jsem já ale nemám tušení co a už vůbec ne sílu něco provádět.