Pokud nechcete číst článek, kterej vás zřejmě urazí, teď přestaňte.
Včera jsem měla poslední den směny.
Do knajpy přišel chlápek, naprostej buran už od pohledu. Na baru jsme se bavili s paní a jedním známým, který, ač vypadá jako dělník, je kandidát věd a doktor. Neskutečně milej, chytrej a hodnej pán. Křupan chvíli poslouchal a pak se začal navážet, že takový má nejradší, který hovno vědí a pak v hospodě jsou nejchytřejší. Následně se začal Tondovi hrabat v tašce. A já jsem nic neudělala. Stála jsem, koukala a nechápala.
Teď vím, že jsem ho měla upozornit a následně vyhodit. Vím, že jsem se měla Tondy zastat. A nejvíc mě mrzí, že jsem to neudělala proto, že jsem byla posraná strachy z toho burana.
A napadlo mě, že kdybychom možná všichni nebyli pořád tak posraný, že by tenhle svět mohl bejt jinej. Že kdybychom se stavěli na odpor, možná by zlo nevyhrávalo tak často. Je pravda, že chlap dal pak pokoj a nic se nestalo, nikdo se neporval a celkově to dobře dopadlo, ale přesto si říkám jestli je to adekvátní cena za to, že zlej člověk si něco dovolil a nebyl potrestanej.
Navíc mi dneska na to jeden kamarád řek, že mu je úplně jedno jaký debilové tam choděj. A já si teď připadám sama proti celýmu světu. A je to strašná tíha.
Orestovala jsem cibuli a česnek a přidala dýni na kostičky nakrájenou. Potom jsem se chvíli chodila koukat a když mě to přestalo bavit, zalila jsem zeleninovým vývarem a nechala povařit dokud dýně nezměkla. Poté je dobré nechat polévku vychladnout. Potom rozmixovat s kari, solí a pepřem podle chuti. Je dobrý ještě cvrknout tam trochu smetany od Provamelu. Všechno podle chuti. Pak už jen jíst a jíst a jíst:)
