30.6.

....protože se občas prostě jen tak rozpláču... jako třeba teď
a nemůžu přestat

¿Que hora son mi corazón ?
¿Que hora son en KV... ?

28.6.

Co mám psát..

Opustila jsem krysaře.

Opustila jsem jedinýho člověka, kterýho jsem měla radši než sama sebe.

Jedinýho partnera, kterýho jsem opravdu milovala.

Říká se že kvůli nikomu nemá cenu plakat a ti, kvůli kterým ano, nás nikdy nerozpláčou.

Není to pravda. Rozpláčou. A právě od nich to bolí nejvíc.A právě proto jsem to musela udělat.

A čím víc člověk miluje, tím víc bolí rány utržené od milovaného. Moje byly už moc hluboký.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho opustila, přestože vim, že to momentálně bylo to nejlepší co jsem minimálně pro sebe mohla udělat. A myslím i pro vztah, co mezi námi byl, přestože on s tím nesouhlasil. Nejsem tak silná, abych přešla, co se dělo. Ačkoliv jsem si to neuvědomovala, zasáhlo mě to mnohem víc než jsem si myslela.

Po roce a šesti dnech.

Podobně jako Carrie a pan Božský. Jestli se to mezi námi potáhne deset let tak mě to zabije. Jestli je to úplný konec tak mě to zabije taky.

Nechci mu vracet klíče od bytu.

A protože to jediný co vám zbyde je potkan…

A nakonec jedna neskutečně pravdivá věc ze Samotářů: Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidím na lidech jako malý modrý světýlka, kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nemaj.

22:6.

Tay vám nejdou statistiky?

10.6.

Protože vždycky když se začínám lepšit a těšit se do města, vzpomenu si na K a jsem zase jen tam kde jsem byla.
Tam někde...

7.6.

Jedno kafe v automatu
na schodech v Tescu
sedím
s fazolema na uších
těma plesnivejma
s konečně narostlými nehty
netěšim se k zubaři
ani do práce
v tomhle divným světě

Maléna

Kamkoliv přišla, všichni se dívali.

Hned jak stanula ve dveřích, všichni zvedli hlavy.

Prošla li po ulici, lidé se otáčeli.

Protože byla femme fatale.

Bohyně.

Pro všechny skutečně neskutečná.

Proto chci být jako ty…

Protože....

Mele se to ve mně. Tak moc se to mele.

Občas mi hlavou projede vzpomínka… vzpomínám na tu pevní cestu, na první cestu bez kinedrilu, sluneční paprsky skrz okno SA,  nezáživnou pohádku o Zoufálkovi, první výstup, první pohled, bageta a náramek z modrých kamínků, tu zatáčku před městem a kruháč přes řeku…

Chce se mi plakat, tak moc…

Láska je když člověk nemusí říct je mi to líto. Za poslední půlrok jsem to řekla milionkrát.

Všichni mi tvrdí, že je čas jít dál. Všichni se diví co jsi schopný udělat ale jenom já vim…

Tys byl jedinej komu jsem říkala Miluju tě a vždycky budu, a věděla jsem že je to pravda.

Navždycky zůstaneš u mě.Ve mě. Ať se stane cokoliv.

Ale teď na to už nemám sílu. Všechnu jsem investovala ale nevyšlo to. Risk života.

Jsme unavená. Zlobí mě tlak, zlobí mě tělo. Zabíjí mě to.

Nechci jen mávnout rukou a říct že to prostě nevyšlo ale už nevim co mám ještě udělat.

Sama to nezvládám a ty mi nemůžeš pomoct.

Možná tohle píšu jen proto že jsem na měkko a haprují mi hormony. Nevím.

Ale měls pravdu – já tam nepatřím....