28.11.11

Zejtra odjíždím... ok... vrchol zoufalství se naplňuje..
Někdo řekl že nadávat budu moct až se vrátim...
uvidíme
nechce se mi

Louskáček

 Protožes ho chtěla..

Z říše pohádek

čeká Tě Louskáček

v saku červeným

zvedá se v hlavě dým

myšlenek

bude jen Tvůj

číslo Ti dá

až stát bude

v čekárně

u zubaře

Když není kam odjet a není kam se vrátit

Zase se ocitám v životním nihilismu – nic mě nebaví, nic mi nedělá radost, žádná činnost ani nic materiálního. Nemám hlad tak nejim, nemůžu spát tak nespim. Příští týden mám odjet a strašně se mi nechce.

Synonymum pekla pro mě je přizpůsobení se… Neumim to, a teď musim – ve škole, v osobním životě v práci všude

Pořád po mě někdo něco chce něco očekává do něčeho nutí a já nechci, nechci!

Bože jak já tohle nesnáším…

Ale nemůžu couvnout

Každém si hledá svý kam sebe vrazit…

Je mi pořád zima a špatně, a já vim že to je z nervů a neumim s tim nic dělat a ani nemůžu. Zlobí mě záda, žaludek a tlak.

A venku je hnusně..

18.11.

Jsem zpatky necelý dva tejdny a neskutečně se mi stýská..Neumim si představit delší odloučení než těch pár dnů i když vim, že přijde...

Srdce

Seděl u stolu. Nemohl spát. Rušily ho zvuky, které vycházely snad ze všeho, co ho obklopovalo. Nemohl se na nic soustředit, tak moc byl unavený. Zžíralo ho to zevnitř. Čím dál víc. Už kolikátou noc. Chtěl spát, jenom spát. Ale nemohl přes všechny ty příšerné zvuky, které neustále slyšel. Odstěhoval se až do nejhořejšího patra jeho domu, utěsnil okna. Nepomáhalo nic. Pořád slyšel nějaký šustot, který ho rušil od spánku. Nikdo nevěděl co s ním je, ani jak se cítí, a už vůbec ne co ho trápí. Nikdo se o tom ani moc nestaral. Bylo jim jedno proč spí až nahoře. Spí… Všichni si mysleli, že spí. Nikdy nespal. Nikdy. Slyšel každý hlas. Slyšel všechno, co se o něm říkalo v dolních patrech. Slyšel i když neříkali nic a taky ho to rušilo. Slyšel. . svým výborným sluchem slyšel úplně všechno. I tu nejmenší zvukovou frekvenci, nejtišší pohyb. A potom eliminoval všechny zvuky tak, že mohl konečně spát. Usnul hlubokým a bezděčným spánkem jakým spí jenom hodně unavení lidé. Prospal dvě noci a dva dny. Poté, když se vzbudil a zjistil kolik je hodin, uvědomil si, že se mu stále chce spát. Ale už nemohl. Opět uslyšel zvuk, který ho rušil. Dlouho nemohl přijít na to, co to je. Až po pár probdělých nocích si uvědomil, že to je tlukot jeho vlastního srdce. Neodbytně, hluboce, rytmicky. Tak tlouklo. Pořád dokola. Opět se stával unaveným a letargickým. Po tísícáté takové unavené noci při koukání do prázdna vlastního života si náhle uvědomil, co musí udělat. V klidu jak ležel na posteli, natáhnul se a vybral si nejlepší nůž. Potom si pomalu vyříznul orgán a zanechal po něm jen krvavou díru. Nůž systematicky zajížděl do tkáně a odděloval maso od tepen a žil. Vyndal svoje srdce a položil ho do zvukotěsné skříně. Potom ulehl a spal klidným spánkem dva dny a dvě noci.

 Obrázek je z tyden.cz

vždyť seš jenom blázen co myslíš že bude dál?

Nastávají otázky co s náma bude dál, on nemůže odejít pryč a já tam nechci žít. Je to třista kilometrů daleko, nikoho tam neznám, je to prostředí, který mi nevyhovuje a to nemyslim nijak zle prostě je tam na mě zima..

Nejvíc mě děsí že tam nikoho neznám, neumim se seznamovat a stejně než si uděláte přítele kterýmu toho řeknete aspoň polovinu tak to nějakou dobu trvá. Já je mám prostě tady a neumim si to představit, neumim… Vim že to je moje chyba protože nemám ráda lidi ale já to prostě neumim, a teď se musim nějak rozhodnout protože stejně to nějak bude a být ve vztahu, kterej asi nemá budoucnost je možná zbytečný. I když kuli němu bych byla v čemkoliv ať by to bylo zbytečný jakkoliv…

Nemám ráda jak na mě jeho kamarádky koukají a už od pohledu mě nemají rády protože si myslí co není pravda…

Přijde mi že tam nikdo nerozumí… nikdo..

10.11:11

Ja nemám slov... snad jen.. bez Tebe už svět nikdy nebude stejnej...RIP