Člověk dospívá pomalu tím, jak mu život obrušuje vnímání světa o jeho naivní představy.
Myslela jsem si, že se jednou objeví někdo, kdo mě bude
tolik milovat, že bude tolerovat skutečnost, že nechci mít děti. Myslela jsem si, že to bude L. Asi ne. Dneska o tom začal mluvit a když jsem odvětila, že děti prostě mít nechci, rozhodně ne v budoucích deseti letech, s klidem mi oznámil, že v tom případě to budeme muset asi rozpustit (takto doslovně). Na otázku jestli se se mnou teda rozchází, už nevím, co řekl, protože jsem pořád tak šokovaná že si půlku nepamatuju. Nakonec připustil, že to rozpustíme jednou až se nebudeme moct dohodnout. Odvětila jsem, že to je v tom případě ztráta času. A on že když je to ztráta času, můžeme se tedy rozejít hned. Pak řekl, že mě má rád, ať to teď neřeším. Ale jak to můžu neřešit? Mám nějakou dobu - rok, dva, deset let čekat než řekne Chci mít děti, já odpovím, že ještě ne a že to teda rozpustíme? To není vztah, to je jen čekání na rozchod proboha!
Takhle proběhlo dnešní rozloučení s mým přítelem.
Všechno se mi sere pod rukama. Nikdy bych nečekala že budu utíkat zpátky tam, odkud jsem vždycky toužila vypadnout.
Holt když vám přijde roztomilejší kočka než mimino, jste odkázaný na to, bejt věčně sami. Nebo s těma zvířatama.
Čtu: Milence od Marguerite Duras, Francouzovu milenku od Johna Fowlese a na záchodě mám tu slavnou knížku Proč muži milují potvory
Očekávám, že se nám v práci začne trochu kazit kolektiv a mám z toho celkem strach. Nerada bych o tu práci přišla, bohužel mrchy jsou všude, ale věřím dobrýmu úsudku naší vedoucí.
Myslela jsem si, že se jednou objeví někdo, kdo mě bude tolik milovat, že bude tolerovat skutečnost, že nechci mít děti. Myslela jsem si, že to bude L. Asi ne. Dneska o tom začal mluvit a když jsem odvětila, že děti prostě mít nechci, rozhodně ne v budoucích deseti letech, s klidem mi oznámil, že v tom případě to budeme muset asi rozpustit (takto doslovně). Na otázku jestli se se mnou teda rozchází, už nevím, co řekl, protože jsem pořád tak šokovaná že si půlku nepamatuju. Nakonec připustil, že to rozpustíme jednou až se nebudeme moct dohodnout. Odvětila jsem, že to je v tom případě ztráta času. A on že když je to ztráta času, můžeme se tedy rozejít hned. Pak řekl, že mě má rád, ať to teď neřeším. Ale jak to můžu neřešit? Mám nějakou dobu - rok, dva, deset let čekat než řekne Chci mít děti, já odpovím, že ještě ne a že to teda rozpustíme? To není vztah, to je jen čekání na rozchod proboha!
Měli jsme v plánu s jedním člověkem jít se někam bavit (už jsme spolu byli na pivu a bylo to moc fajn). Po minulé sobotě, kterou jsme propsali, a myslím, že jsme se oba celkem pobavili, byl kluk nadšenej z plánu někam jít. Před pár dny mi ještě psal, že poznal jednu brunetu a nejde mu z hlavy. Takže v pondělí jsem čekala nějakou domluvu a nic, zeptala jsem se a bylo mi odpovězeno, že se nějak domluvíme. Pak pořád nic. Napsala jsem ještě smsku, že jestli nechce jít, stačí to říct narovinu. Nic. Kašlu na to. Ve středu ráno: Tys mi psala a já jsem ti neodepsal viď, promiň jsem na tebe zlej a kdy. Řikám, že mám volno v pátek a sobotu večer. V sobotu ne to někam pojede na výlet, ale prý se to spolu nepře. Řekla ať mi napíše do čtvrtka, jako do dnes a nic. A když jsme se potkali přes den, nechoval se ke mě příliš hezky. No chápete to?
