Go Vegan.

Od zítra přejdu na veganství. Po šesti letech vegetariánství už vím, že je jen jedna cesta.
Nevím ani, proč to tady sděluju, možná je to tím, že jsem četla názor člověka, co je šestnáct let vegetarián a dva vegan a fakt mě to zasáhlo. Pokud by měl někdo touhu si to přečíst, může ZDE (je to odkaz na fb, vegan cz a sk), příspěvek cca z půl dvanácté.

Enigma

Tři roky jsem hledala jednu písničku. Dnes jsem jí konečně našla. (Díky pobřežní hlídce:D)

Pamatuju si, že jsem ji slyšela těsně předtím, než jsem měla v plánu jet poprvý do Varů. Bylo to v březnu, rok 2011. Věděla jsem, že se stane něco zvláštního. A stalo. A mě vrtá hlavou, co přijde teď.

I love salad.

Tak jsem dostala první podpultovou informaci, že žádná práce nebude. Bohužel to bylo z celkem spolehlivýho zdroje a pokud někdo nezabojoval, je 90% šance, že to bude tak, jak říkal známý. Nojo, prostě nebudou nový boty, nebude pizza s veganskym sejrem za příplatek, nebude nic. Protože nebudou prachy. Protože já tady budu pořád sedět a nebudu mít, co dělat. Protože nebudu mít práci. To mě zabíjí. A nechci bejt žena v domácnosti.

dont suffer from insanity

Včera večer jsem byla kouřit na balkoně. Je zima. Byl přesně takovej vzduch jako tenkrát v říjnu. I přesto, že tenkrát svítilo slunce. A já mám strach, zda se to nebude opakovat. Vím, že to nezáleží na tom jakej je nebo není vzduch ale na nás, přesto mě to stejně vyděsilo. Stejně jako se ptám sama sebe jestli na to někdy zapomenu, nebo jestli každýho 21. října oslavím další smutný výročí. Vím, že se dějou rozhodně horší věci, přesto mě to neskutečně ublížilo a nemůžu zapomenout.
Navíc mám ty svoje šmírovací nálady, který mi taky moc nepřidávaj.
Jsem pak zlá, protivná, nic se mi nechce, nemám touhu trávit čas s L.

Your skulls.

Jsem strašně unavená. Od těch státnic bych jen spala a spala. A pak když spím, tak se stejně budím a převaluju, takže jsem akorát víc unavená.
Užívám si teď těch pár dní, kdy nic nemusím a v úterý bych se měla dozvědět jestli budu mít novou práci.
Nic mě nebaví. Měla jsem tolik plánů a vařit jsem pořád nezačala, basa tady stojí stejně jako před dvěma měsíci. 
Nemám žádnou snahu něco tvořit, dělat, vyrábět, bavit se. Ani číst, jíst, hrát karty a koukat na telku mě nebaví. Což byla velice zábavná činnost v době kdy jsem se měla učit na státnice. Pít mi nechutná. Ani jsem to neslavila. Takže takto.

Like a bosch.

Tak jo, je to za mnou.
Čtyři roky utrpení skončily. Mám titul. Nedochází mi to. Je mi to fuk. Jen se mi strašně ulevilo, že už tam nemusim. Že tu nebudu sedět jak troska nad věcma, který nechápu a v poslední době i nesnáším.
Prostě to skončilo. Je to za mnou. Končí i studentskej život, což pro mě asi stejně nebude žádná změna protože už dva roky pracuju.
V úterý se dozvím, jestli budu mít novou práci.

Ale jo kecala bych. Když jsem vyšla, cejtila sem se fakt dobře.

Not Pregnant. PMS.

Kdo nechce číst kecy, nechť přestane.

Bolí mě břicho, posledních pár měsíců víc a hůř než obvykle. Včera jsem se sotva postavila, což už mi bylo podezřelý, takže jsem se v jedný diskuzi o alternativní léčbě ptala, zdali to může být stresem. Bylo mi odpovězeno, že to je premenstruační syndrom. PMS. Jinak také premenstruační stres. Vždycky jsem si myslela, že vím, co to je, jednoduše: - mezi ovulací a menstruací se člověku mění nálady nebo to může způsobovat tělesný nevolnosti. Konec. Buď nevím, co je PMS, nebo mám prostě jinou představu. Wikipedie praví - ..dospělé ženy mohou zažívat symptomy, které jim „značným způsobem znepříjemňují některé aspekty života“. Tyto symptomy jsou předvídatelné a objevují se pravidelně během dvou týdnů před menstruací. Čili mi nejde do hlavy, jak to může být PMS když ten se objevuje dva týdny před menstruací.

Mě osobně přijde, že PMS vymyslel chlap. Prý se může objevit z ničeho nic i u lidí, kteří na to nikdy netrpěli. Pardon, ale když máme ovulaci a citlivá prsa, není to PMS, máme prostě citlivá prsa. Že jsme protivný? Chlapi zkuste si prožít dva dny bolesti, kdy se vám z dělohy bude odlupovat kus sliznice a věřte, že milý na ostatní rozhodně nebudete. Neznám nikoho kdo by měl bolesti a ještě zvládal být psychicky v cajku.
PMS je souhr všech možných a nemožných příznaků, každá má  nějaké jiné, ale protože jsme v době, kdy se musí všechno označit a všechno mít název, nazveme to slovem syndrom.
Přijde mi, že to je prostě a jednoduše blbost. Mě bolí jen víc bolí břicho. A záda.

Jdu si dát čaj, čokoládu a lehnout si.

Lets tango.

Vzhledem k mým blížícím se narozeninám, občas přemýšlím, co jsem se naučila za těch skoro dvacet tři let. Nejsou to žádný špeky, ale občas mě to celkem dost ulehčuje život.

1. Když si myslím, že si vlasy nemusím ještě mýt, že to vydrží do zítřka, nikdy to není pravda. - splňuji.
2. Nemusím se tolik oblékat. - nesplňuji.
3. Je lepší si začít dělat věci dříve. - splňuju tak na půl.
4. Nosím ráda elegantní a ženské oblečení. Ale nikdo mě k tomu nesmí nutit.
5. Moudrost ,Nic nemusím, je pravdivá, pokud za to člověk umí a dokáže nést následky. - splňuji.
6. Snažim se nedělat nic, co nechci a můj život je sice komplikovanější, ale šťastnější.
7. Přátelství je nejvíc.
8. Velká příležitost nemusí přijít.
9. Když tělo protestuje, poslechnu ho.
10. Míň mluvím.
11. Někdy nemluvím vůbec.
12. Už umím pít.
13. Nešetřím na jídle.
14. Dělám si radost a neškudlim prachy.
15. Kupuju si zážitky.
16. Obdarovávám druhé.
17. Je třeba si uvědomit, za koho stojí dát ruku do ohně a za koho ne. Já už to vím.
18. Není pravda, že všichni můžou dosáhnout všeho. Bohužel je pravda, že lidi, kteří si to nezaslouží, většinou mají.

A poslední otázka - do teď jsem nepřišla na to, jestli je lepší bejt sám a netrápit se, nebo bejt s někym a trápit se. Protože v poslední době mi přijde, že to za to fakt nestojí.

Are you drunk?

Včera na rohu crackový a heroinový ulice:
Čím dál častejc si říkám - co tady vlastně dělám. Ať je to práce nebo cokoliv jinýho. Potřebuju víc pít a víc kouřit. Tahle úvaha už tu možná byla, asi tím trpím opakovaně. Svět je zlej a velká  příležitost vůbec přijít nemusí. Na cigárách by neměli psát určeno pro dospělé, ale pro zletilé, protože kdo ví kdy je dospělej. Mě táhne na dvacet tři a nejsem. Vždycky jsem všude sama a nevím, čí je to problém, asi můj.

Guess who.

Odcházím.
Protože mě nikdo ojebávat nebude. Co se tam děje, naprosto není normální. Ve čtvrtek na ní hodím klíče, ať si tam v pátek jde kdo chce. Dva dny tam teď bude někdo jinej, takže jestli se na mě pokusí někdo hodit nějakej průser s kasou, smůla.

Mám toho vážně dost a ještě se rozepíšu.

Neverland.

Jeden chytrej člověk napsal "love destroys happiness.."
Trochu opak než to, čím nás od mala krměj v pohádkách, knížkách a filmech. Někdy si řikám, v poslední době často, kdy je něčeho příliš. Jak se pozná, kdy už padla míra, přes kterou už nejde jít dál. A co všechno člověk vydrží.

Chci jet na výlet jako ta paní. I s kočkou.

Poe Dancing

Mám náladu na houby. Na ty ne, ale nechci psát to druhý slovo.
Do státnich pár dní, děsná práce a všude okolo útočí na mý sebevědomí a mý myšlenky
A já si nechci špinit karmu, protože v pondělí potřebuju trochu štěstí. Ale neumim to. Musim přemejšlet nad věcma, který se kolem dějou. Nad lidma, který si myslej věci, který jsou jinak.
Chci aby to vyšlo a bylo po státnicích a já měla trochu klidu.

wish you were here

Tak zejtra mě asi vyhoděj. Ono poslat na někoho mysterák po dvou týdnech ve zkušebce je zvláštní. Ale v týhle firmě asi normální.
Nevadí mi to. Jen se bojím co bude dál když budu bez práce. Jestli na mě něco budou něco zkoušet tak řeknu - tady máte klíče a sbohem. Od pondělka ať si tady dělá šaška kdo chce. Strašně moc bych to chtěla udělat. Ale společnost na mě tlačí s názorem, že si práci neseženu.
Je profláklý, že vyhazujou ve zkušebce. Takže ty mysteráky maj svoje opodstatnění. 

Chci jenom šanci. Jen šanci. Chtěla bych kolem sebe jen slušný lidi, který po mě nebudou házet věci a který budou zdravit.
Zejtra jí možná profackuju, protože ke mě se takhle nikdo chovat nebude. K nikomu by se neměl nikdo takhle chovat.

Chci toho tolik napsat, ale nemám slova jak jsme otrávená.

Mám semínko od papriky v pupíku. Zvláštní.

get a job

Stále chodím do zaměstnání, večer se vracím utahaná a otrávená. Ráno vstávám naštvaná, že tam musím jít.
Serou se do mě, že nemám tržbu. Jak mám mít tržbu když přijde jeden člověk. A ještě větší pecka je, že si myslej, že se z toho zblázním. Ne to fakt ne. Ba dokonce je mi to úplně jedno. Hledám si něco jinýho. Tohle nejde. Myslím, že nechci tak moc. Jen akční práci, kde se bude něco dít a bude co dělat. Je mi dvaadvacet, nemůžu sedět jak pecka jedenáct hodin denně. To je pro důchodce.
Nejsem člověk, co by si špatně zvykal nebo si vymrzoval. V bejvalý práci jsem byla dva roky a zůstala bych tam kdyby se nezkracovaly směny.

Asi zas nastane série stěžovacích článků. Jo a jestli ještě uslyšim slovo tržbička.... vraždím.