telling terrible things

Dneska mě zachvátil neskutečně hnusnej pocit destrukce. Sebedestrukce.
Konce. Pocit paniky. Bloumala jsem tím obchoďákem a cejtila jak mi je čím dál hůř a hůř a jak strašně pociťuju nenávist sama k sobě. Ke svýmu tělu. Vždycky jsem chtěla vypadat trochu jinak, ale v posledních dnech mě to zachvacuje víc a víc. Valí se na mě dokonalý tváře a dokonalý těla ze všech stran a já podlíhám, neumim a nejde mi se bránit tý nicotě, co mě obklopuje a všem sžíravým pocitům, který mi říkaj, že jiný to už nebude a já to nezměnim. Seděla jsem nad kafem a přemejšlela jestli má víc ženskejch až takový komplexy z toho, že mají malá prsa. Proč lidi se stejnou váhou maj ten sexy žlábek, kterej já nikdy mít nebudu?
V tý situaci jsem si vzpomněla na Mirandu ze Sexu ve městě a její záchvat úzkosti a napadlo mě, kdo by za mnou asi přijel do nemocnice. A nenapadl mě nikdo. Ne že bych nikoho neměla, ale těch pár lidí je strašně daleko.
Můj svět je hořkej.
A můj třes rukou je horší.
Mám strach, že už to je na psychoterapeuta, léky nebo i na psychologa.
L nechápe, že když mi stokrát řekne, že se mu takhle líbim, že mi to nepomůže.
Mám chuť si lehnout do postele a brečet. Brečet kvůli ničemu.